neděle 30. června 2013

Bajkal

29. května - 26. června 2013

Bažiny Bajkalu - malba akvarelem

Ešusovi se podařilo získat tříletý grant na výzkum ptačích společenstev v bažinách na břehu Bajkalu a já jsem měla to štěstí, že jsem mohl a být jedním z účastníků. Výprava měla trvat měsíc a půl, ale protože málokdo si mohl dovolit být pryč tak dlouho, rozdělil se pobyt na dva turnusy. V prvním, od konce května skoro do konce června měl být Ešus, Martin Sládeček, Zuzka Karlíková a já. Měl nás taky jako veledůležitý člen výpravy doprovázet Saša Kohutka, který do Ruska jezdí často, vyzná se tam a v okolí Bajkalu má několik přátel. V půli června, týden před naším odletem, nás měla přijet vystřídat druhá skupina ve složení Vojta Kubelka, Vašek Zámečník, Jirka Mlíkovský a Martin, který měl zůstat po celou dobu.
 Asi dva dny před naším odletem jsme se dozvěděli, že Ešus si nejspíš nějak hnul se zády, která ho nesnesitelně bolí, není jisté, co s nimi má (vypadalo to na plotýnku), a zřejmě s námi nebude moci odletět. To znamenalo mírné přeorganizování a nedobrý pocit z toho, že "náčelník" s námi nebude, přesto jak moc se těšil. Nicméně Ešus byl přesvědčen, že mu stačí trochu odpočinku a přiletí za námi o týden později, takže se budeme moci vrhnout rovnou do terénu. 
29. května se s námi sešel na letišti a rozdělil nám do batohů nějaké vybavení (GPSky, popsicly, příručky,...). Saša sice přišel později, ale jal se všechno organizovat a šlo mu to výborně. Batohy nám zabalili do odpadkových pytlů a zaizolepoval je takovým způsobem, že to vypadalo, jako bychom převáželi mrtvoly. Když měl hotovo, byl vybavem taky lahví piva pro každého a nám, kteří jsme ho viděli poprvé, začal připadat jako velmi sympatický a bezstarostný (v dobrém slova smyslu) člověk. Když Zuzka upozorňovala, že za hodinu nám to odlétá a my stojíme pořád u vchodu, došel Saša každému ještě pro plechovku a vydali se hledat naši bránu. Protože u ní byla ještě fronta, čekali jsme až odpadne, abychom mohli přijít suverénně poslední. Každý jsme s sebou měli zavazadla plná dražších věcí - foťáků, dalekohledů, erárních počítačí a Martin přepravoval Swarovskiho teleskop. Pro případ, že by se někomu nelíbilo, že něco takového tahá do letadla, Ešus mu poradil, ať tvrdí, že je to objektiv k foťáku, protože lidi jsou určitě tak blbí, že mu to zbaští. Nicméně lidi u brány vypadali, že už za sebou mají delší směnu, a protože jsem už byli jediní pasažéři široko daleko, byli komunikativní. Vyptávali se, kam to jedem s tolika dalekohledy a foťáky  a vůbec takovou optikou. Zatímco ostatní se svlékali ze všeho potenciálně kovového, protože pípali, vysvětlila jsem obsluze, že jedeme k Bajkalu, hledat do bažin ptactvo. Pán se zasnil, že to by moc rád jel taky, ale raději rybařit. Bohužel se s námi nemohl vybavovat moc dlouho, protože letadlo se pomalu chystalo k odletu, tak jsme se rozloučili a vyrazili. Díky našemu opoždění hned ze začátku na nás nezbyla místa nikde pohromadě, a tak jsme seděli rozházeni napříč celým letadlem. Teď jsme všal letěli jen do Moskvy, což trvalo asi 4 hodiny, tak nám to zas až tak nevadilo. Já seděla vzadu hned vedle nějakého staršího popa s bílým plnovousem, čepičkou a v charakteristickém hávu. Ke konci letu však vytáhl dva dotykové mobily, jeden z nich zjevně dost zánovní a jal se volat domů. To mě trochu zarazilo, neb od takového pán jsem dotykové mobily nečekala.
Po vystoupení z letadla se celá naše skupinka zase sešla a pod Sašovým dozorem vyplnili nějaké formuláře. Na letišti v Moskvě jsme si vyzvedli všechny zavazadla a ušli kus cesty k našemu terminálu. Tam jsme vozíky s batohy zaparkovali u restaurace a Saša nás pobízel, ať si dáme pivo. To já nepiju, tak jsem se rozhodla pro sklenku vína. Měli jsme konec konců asi 3 hodiny prodlevu, protože naše letadlo mělo odjíždět až někdy kolem půlnoci. Obslua sice tvrdila, že objednané pití nám hned donese ke stolku, trvalo jí to však však dýl jak půl hodiny, a tak se Saša musel připomenout. Když už za to člověk na tom letišti platí takový prachy....
Klábosili jsme a klábosili a Saša šel pro další várku. Než nám ji ale servírka donesla, ozvalo se v rozhlasu, že naše letadlo brzy odlétá a ať pasažéři hejbnou kostrou. To nás trochu vyděsilo, úplně jsme ztratili pojem o čase. Servírka nám zrovna přinesla pití a tak Saša nařídil: "Na ex!". Mě se to se sklenkou vína teda nepovedlo, tak jsem ji tam poloplnou musela nechat stát. Popadli jsme zavazadla a běželi k odbavení, obkroužili jsme celou frontu, podlezli pod páskou a přemluvili paní, ať nás vezme hned. Naházeli jsme jí krosny na pás a řekli, ať na ně jmenovky dá jak chce, že si je pak protřídíme. Paní souhlasila a urgovala nás, ať už koukáme sprintovat dál. To jsme také udělali, než jsem byla zastavena před rámem ochrankou. Povídali mi něco Rusky, čemuž jsem nerozumněla ani slovo, ale podle posunků jsem šla za nimi do nějaké kanceláře, kde měli na monitoru počítače připravený sken krosny a ptali se mě, co je ten velký tmavý flek nahoře. Neměl moc žádný tvar a z obrázku se zrovna nedalo poznat, co to je. Vzpomněla jsem si, že v těch místech jsem měla zabalené pět skleněných placatek rumu, které jsme každý vezli jako dárky a úplatky. Aby se nerozbili, zabalila jsem je do ručníku. Řekla jsem jim tedy, že jsou to "rums in a towel". Myslím, že mi moc nerozumněli, ale s vysvětlením se spokojili a odvedli mě zpět. Ale vzhledem k tomu, že jsme neřešili, čí jméno přijde na který batoh, jsem vlastně ani netušila, jestli je to zavazadlo moje.
Poslední kontrolou k letadlu mě pak i po mém dotazu, zda si s sebou můžu vzít láhev s vodou bez okolků pustili dál a pak už jsme mohli jen v klidu čekat, až nás nechají jít do letadla. Tentokrát jsme seděli všichni hezky vedle sebe. Cesta trvala několik hodin a jeli jsme v noci, i když z té výšky se nám slunce za obzorem ztratilo jen na dost krátkou chvíli. Alespoň mírné světlo na horizontu bylo vidět skoro po celou dobu.

Ruský car s dvouhlavým orlem, Irkutsk

Trochu jsme se prospali a ráno už jsme přistáli na letišti v Irkutsku, kde na nás čekali Sašovi kamarádi, kteří nám měli pomoct s odvozem a nákupem nezbytností. Nám, co jsme zde byli poprvé, ukázali Irkutsk a některá jeho významná místa či zajímavé budovy. Neodolala jsem například ochutnat zdejší oblíbený kvas u poulišného stánku. Chutnal přesně tak, jak by člověk čekal, že něco, co se jmenuje "kvas" bude chutnat - jako rozmočený starý zkvašený napěněný chleba. Trochu mi připomínal chuť piva a to už samo o sobě nebylo dobré znamení. Když jsem do sebe natlačila celý kelímek, žaludek mi poněkud ztěžkl. Martin si ale pochutnal a Zuzka, která tento nápoj znala už z dřívější výpravy do Ruska, poděkovala a slušně odmítla.

Ondatra - Angara, Irkutsk

Dorazili jsme i k řece Angaře, kde v chladné vodě plavaly ondatry a nad nimi létali zvláštní rybáci. Vypadali poměrně jako naši rybáci obecní, ale měli nápadně tmavé zobáky i nohy. Notnou chvíli jsme strávili jejich prohlížením (ve stížených podmínkách proti slunci) a focením. Vzali jsme v potaz i možnost, že by mohlo jít o rybáky dlouhoocasé, ale podle příručky jsme ho nakonec určili jako místní poddruh rybáka obecného (Sterna hirundo longipennis), jehož zobák i nohy jsou úplně černé.

Místní poddruh rybáka obecného - Sterna hirundo longipennis; Angara, Irkutsk

Kromě rybáků upoutali naši pozornost taky rorýsi nápadní bílým kostřecem: rorýsi východoasijští (Apus pacificus).
Při další prohlídce Irkutsku nám Sašův kamarád popsal místní autobus, kterému říkají Akvárium, neb tak trochu vypadá a je v něm vedro; ukázal nám sochu turisty (nebo jak že se jí říkalo), tanky a další válečné vybavené, oblezlé dětmi a zavedl nás do obchodu se suvenýry, kde jsme si všimli zmenšenin sochy, kterou jsme viděli po cestě z auta a dohadovali jsme se, které zvíře má představovat. Vypadala skoro jako rys s dlouhým ocasem. Je to prý podobizna legendárnho zvířete nazývaného Babr, znázorňovaného jako napůl tygra a napůl bobra. Původně byl symbolem Irkutsku sibiřský tygr, ale díky názvu "babr" byl zaměněn s bobrem a tak je také dnes zpodobňován, navíc s uloveným sobolem v tlamě.
Později jsme se opět setkali se Sašou a šli jsme na čínské tržiště, kde jsme chtěli levně pořídit nějaké vybavení - především vysoké holiny do bažin a čluny. Při tom všem nám velmi aktivně pomáhala především Olga - geobotanička (jestli se správně pamatuju) a milá paní, které nedělalo problém vše organizovat. Čluny jsme měli v plánu nakoupit jednomístné a celkem čtyři, aby měl každý svůj. Příliš se nám ale nepoštěstilo - čluny tak malé, jak jsme si představovali, nikde něměli a ty jednomístné byly většinou dost drahé. Jejich nákup jsme tedy odložili do dalšího města, které budeme mít po cestě.
Když jsme sehnali vše, co se dalo, rozloučili jsme se se Sašovými kamarády z Irkutsku (kromě Olgy), nasedli do připraveného uvazíku s řidičem a vydali se směrem na jih. Po cestě Olga klábosí se Sašou a nabízí nám sušené omuly, nějaké hlavonožce - buď naložené nebo sušené, které se jí jako křupky. Ani jedno z těch jídel mě ale nenadchlo, tak si jen trochu zobu spíš ze slušnosti a v naději, že přivyknu místním chutím. Po pár hodinách, když už jsme byli po letu a cestě uvazíkem celkem utrmácení se nám z okénka poprvé naskytl pohled na nejstarší a nejhlubší sladkovodní jezero na světě a cíl naší výpravy - Bajkal. Na odpočívadle jsme zastavili, i přes studený vítr a drobný déšť vylezli z auta, abychom se mohli pořádně pokochat. Od jezera nás dělil jen sráz a vesnice Slyudyanka, kde jsme měli strávit první noc na Sibiři. Olga nám ukázovala kostel a vedle něj modrý domek - její chatu - kde se nás chystala pohostit.

Zuzka, já a Martin a náš první phled na Bajkal u vesnice Slyudyanka

Ve Slyudyance a - jak jsme zjistili později - i všech okolních vesnicích měli krásné dřevem obložené domky s pastelově zbyrvenými okenicemi, ráma okem, dvěřmi, plotem apod. Tento typ architektury pozoruhodně dotvářel místní atmosféru. Když jsme zaparkovali na dvorku u Olgy a vyložili některé věci, šla nám Olga ukázat, kam jít pro vodu. Nejbližší kohoutek samozřejmě nefungoval, a tak mě a Martina vedla k jinému, asi 300 m vzdálenému. Naplnili jsme plechové kýble tak, aby se daly nést přes kopeček a po nerovné cestě. Když mě viděli místní chaláni, hned na mě volali: "Děvočka! Chačeš pomošč?". Měla jsem chtít. S několika kg vody v každé ruce a nepohodlnému úzkému uchu kýblu, které se zařezávalo do dlaní, jsem po daných 300 metrech myslela, že mi upadnou ruce a dost jsem si ulevila, když jsme kýble dopravili do stavení. Tedy do té doby, než mi byly kýble odebrány a já byla poslána pro další. Teď už mi ale jeden bohatě stačil. Docela cvičení to bylo - i přes to, že část vody skončila na mých nohavicích.

Saša nese dříví na zátop do plotny

Když bylo kýblů dost, Saša donesl dříví a zatopilo se na plotně, Olga s naší pomocí začala připravovat večeři. Její nedílnou součástí byl omul - místní endomická lososovitá ryby s málo kostmi a jemným masem, která se zda jí všude a je připravována snad na tisíc způsobů. Dnes jsme ji ochutnali poprvé - sloupli jsme šupinkovatou kůži a užívali jemného masa. Zajídali zeleninovým salátem a chlebem a zapíjeli - čím jiným - vodkou. Saša nás varoval, že připít si je tu slušnost, a tak nesmíme odmítnout. Dodržovali jsme při tom místní zvyky. Z načaté láhve se prvních pár kapek odlilo místnímu božstvu - Burchánům, pak se rozlilo všem a pilo se. Mezi prvním a druhým nesmí být dlouhá prodleva, a tak hned následovalo druhé rozlévání. I když si někdo nedal, nebo nedopil, bylo zvykem, že se vždy musí alespoň trochu dolít. Na to, jak nás Saša varoval, že místní pijí hodně, Olga se z nás držela nejvíc zpátky a Saša, i po několika lahvích piva, které stihl cestou, do sebe klopil jednoho panáka za druhým.

Martin s určovací příručkou u Olgy na chatě

Po večeři jsme klábosili a byla nám nabídnuta možnost umýt se v bani. Baňu tu má snad každý - většinou je to dřevěná bouda na dvorku s kamny, sloužící jako sauna a koupelna zároveň. Voda se nabírá nějakou naběračkou, protože tekoucí tu nemají a pro umytí se jí každý polévá. Zatímco se kluci saunili, my si ohřáliy vodu v konvici a po tmě se opláchly na dvorku.
Na noc nám, jako něžnějšímu pohlaví byla přenechána manželská postel a kluci se vyspali na zemi. Ráno jsme posnídali a jako správní ptákomilci vzali dalekohledy, foťáky a běželi se podívat na zajímavého rehka, který prý venku zpíval na drátech. A vskutku, poprvé jsme mohli pozorovat rehka mongolského (Phoenicurus auroreus). Sameček byl černý, se sytě oranžovým břichem a kostřecem, bílou skvrnou v křídlech a šedou horní částí hlavy. Pod ním se na ulici před kostelem procházela telata.

Rehek mongolský (Phoenicurus auroreus), Slyudyanka

Později jsme se sbalili, poděkovali Olze a obdarovali ji loveckým salámem, který jí udělal překvapivě velkou radost, rozloučili se a opět vyrazili na cestu. Na Sašovy pokyny jsme každý v Čechách do svého zavazadla přibalily alespoň dvě šišky lovečáku a v několika menších lahvičkách litr rumu. Obě tyto věci měly sloužit jako dárky nebo na směnný obchod s rybáři.
Teď už jen s ruským řidičem v uvazíku jsme vyrazili podél jižního břehu Bajkalu a postupně se kolem jeho východní strany stáčeli na sever. Jako kulturní vložku nám Saša zařídil zastávku na nádraží Transsibořské magistály. Dráha vedla i kolem Slyudyanky a noci byla slyšet, až teď jsme ji ale spatřili na vlastní oči.

Transsibiřská magistrála

Na mnoha kolejích vedle sebe stály hlavně nákladní vlaky. Na nádraží ale čekali i nějací lidé. Budova uvnitř byla až kýčovitě přepychově vybavena - s mohutným závěsným lustrem, zelenými dlaždičkami na podlaze i na stěnách a luxusně vyhlížejícími pohovkami. Trochu v kontrastu s tím byl "wanted" letáček na dveřích s podobiznami čtyř právě uprchlých vrahů.

Uprchlí vrazi

Shodli jsme se, že ty opravdu potkat nechceme, a tak je nejvyšší čas vyrazit dál. Cesta byla místy trochu křivolaká, i když stále asfaltová a s výhledem na jezero. Ubíhala nám celkem příjemně, jen Martin vypadal trochu zeleně. Vypadalo to, že bude brzo zvracet. To nás překvapilo, protože se nám jeví jako celkem odolný člověk. Přemýšleli jsme, čím by to mohlo být a dostali jsme se k včerejší veřeři. Zákusek se Martinovi sice zdál zvláštní a moc sladký, pravděpodobnější příčinu jsme ale po jeho vyzpovídání našli v tom, že omuly snědl celé, včetně kůže a šupin. Naštěstí další zastávka nebyla daleko - Saša nás zavedl k dolu, kde dají mezi kameny najít úlomky mramoru a flogopitu, který jsme si chtěli odvézt jako suvenýr. I když to tu zřejmě bylo už dost probrané, našli jsme pár zelenkavých úlomků, které jsme strčili do kapsy a mohli jsme pokračovat dál. Martin také zahlédl zajímavého hnědého ťuhýka. Nám se ale vypátrat nepodařil, a tak doufáme, že ho ještě někde potkáme.

Zastávka na prázdné silnici obklopené břízami, borovicemi a horami

Další cesta není příliš frekventovaná a vede skrz porosty borovic a bříz. Saša, jakožto správný dendrolog, nám vysvětluje, že zde rostli kromě borovice lesní s narezavělým kmenem a dvěma jehlicemi ve svazečku také borovice s rovnoměrně tmavým kmenem a pěti jehlicemi ve svazku, díky čemuž působí jakoby heboučce. Když nám prozradí její místní název: "kedr", popadne především Zuzku neovladatelný záchvat smíchu, který spolehlivě následuje po každém zopakování tohoto jména. Pečlivě kontrolovat borovice podél cesty nás pak zabavilo alespoň na hodinu. Kromě náhodných kedrů jsme k našemu štěstí pozorovali kromě všudypřítomných vran také onoho hnědého ťuhýka, s nápaditým českým jménem: ťuhýk hnědý (Lanius cristatus).
Další zajímavostí po cestě, kde jsme se chtěli stavit, byla rezervace okolo Teplých jezer - alespoň tak je Saša nazýval. Vedla k ní velmi, ale opravdu velmi křivá cesta, při které se uvazík nebezpečně nakláněl na všechny strany, ale náš ruský řidič si s ní po nějakém tom zápolení nakonec poradil. Když jsme se vynořili z porostu, naskytl se nám pohled na řeku s kamenitými břehy, kde odpočívala samička morčáka velkého (Mergus merganser) a popolétali dva pisíci obecní (Actitis hypoleucos) - první bahňáci, které jsme tu viděli.

"Teplé" jezero

Zaparkovali jsme auto a kousek popošli k malebnému teplému jezeru. Z cesty jsme byli rozlámaní, a tak jsme se na chvíli vyhřívali na sluníčku, místní ptactvo nám ale nedopřálo klidu. Konipas horský (Motacilla cinerea) se tu proháněl s nějakou lindškou, kterou jsme, pokud vím, dosud spolehlivě neurčili a nevím, jestli se nám to z nepříliš podařených fotek kdy podaří. Objevil se také trochu odlišně zbarvený konipas bílý (Motacilla alba), zřejmě samička již dříve pozorovaného rehka mongolského a další pro všechny nový druh - strnad olivový (Emberiza spodocephala). Nahánění a pokus o vyfocení těchto ptáků nás stál poměrně dost snažení. Nechali jsme se rozptýlit pouze dalšími ptáky - jako byl přelétající krkavec, který podezřele rychle máchal křídly a zdál se mít poměrně tlustý zobák. Zda to byl nějaký jiný krkavec, než velký, nevím. V lese jsem se snažila vyfotit zajímavý hmyz a hezky nasvícené kapradí. Když jsem se vrátila k místu Sašova odpočinku u břehu jezera, po kmeni tam rychle proskákal drobounký burunduk páskovaný! Mrzelo mě, že byl tak rychlý a fotky za moc nestojí, to jsem si ale brzy mohla vynahradit, když naše stolování a obědvání chleba se sýrem a čajem na balkóně pohostinství, co tu stálo, přerušil povyk způsobený jiným, značně fotogeničtějším burundukem, který je poměrně ochočený a pochutnával si zrovna na ohryzku od jablka. Obklíčili jsme ho asi ze 3-4metrové vzdálenosti a pokoušeli se o co nejlepší snímek. Když jsme ho příliš otravovali, rozhodl se jít si ohryzek sníst jinam.

Burunduk páskovaný s ohryzkem

Protože jsme se zdrželi asi tři hodiny a dnes musíme urazit ještě značný kus cesty, vydali jsme se zpět k autu. U něj vysoko na nebi opět létali rorýsi s bílým kostřecem. A protože se mi v Irkutsku nepodařili vyfotit, pořídila jsem dokumentaci alespoň zde. Zpětně jsem z fotek ale zjistila, že to byl vlastně úplně jiný druh, a sice rorýs východní s výstižným latinským názvem: Hirundapus caudacutus (Vlaštovkororýs ostrooocasý). Během několika hodin v uvazíku, kde jsme se snažili klimbat, ač to šlo poměrně špatně, jsme místy mapovali krajinu a hledali případné zajímavé bahňáky, jak jsme měli nakázáno od Ešuse. Bohužel neúspěšně. Saša tento čas využíval ke klábosení s řidičem a vyprazdňování jedné flašky piva za druhým - těmi se samozřejmě patřičně předzásobil.

Typická malebná vesnická stavení

K večeru jsme konečně dorazili k deltě Selengy. Chtěli jsme obhlédnout zdejší krajinu a zjistit, jestli by to nebylo vhodné místo, kde se ubytovat některý z následujících roků, kdy bude projekt pokračovat. Řidič moc nevěděl, co hledáme a tak nás zavezl na okraj jedné z místních vesniček, kolem které tekla Selenga. Na okolních loukách se pásli koně či kráva a pobíhali sysli. Na místě, kde jsme zastavili ležela poblíž vody mrtvá krála, která zajímavým způsobem dokreslovala atmosféru.

V deltě Selengy

Trochu jsme se porozlédli po okolí, všude ale byla tráva a písek, žádné mokřiny, kde bychom čekali bahňáky. Nad hlavami nám ale kromě racků přeletěl i břehouš černoocasý (Limosa limosa), takže naše pátrání nebude tak marné. V trávě pobíhala další, zatím neurčená linduška a bylo tu k vidění i zajímavé kvítí. Ne však bahňáci, kvůli kterým jsme přijeli a protože nás tlačil čas, vyrazili jsme kousek zpět a dál směrem k Ulan-Ude.
Ulan-Ude je hlavní město Buriatské republiky. Saša nám vysvětluje, že podobně jako mongolský Ulanbaatar znamená "Rudý hrdina", Ulan-Ude nese jméno "Rudá brána" nebo "Rudá řeka". Uda je jméno široké řeky, která jím protéká. Polemizujeme nad tím, že i když je Uda mnohem vodnatější a mnohem delší než naše Vltava, které se dostává takové pozornosti, Uda zdaleka nemá takový "význam", neb je jen jednou z mnohých širokých sibiřských řek.
Už za tmy dorážíme k Ulan-udské akademii věd, kde nás přivítá další z Olegových dobrých kamarádů - Oleg. Oleg je velmi sympatický botanik, který nám poskytne střechu nad hlavou pro tuto noc. Pozval nás do botanické laboratoře místního institutu. Na dveřích si všímáme, že všichni pracovníci této laboratoře, včetně Olega, jsou kandidáty věd. Místnost je docela prostorná s velkým stolem uprostřed a policemi a skříněmi zaplněnými různými zaprášenými spisy a suchými rostlinami.
Vynosili jsme věci z auta, odstrčili mikroskopy a udělali na stole místo pro všemožné jídlo, které jsme přivezli. Oleg nám vyprávěl zajímavé historky a zvyky, Saša nám některé překládal, ale zbytek jsem si se svou neexistující znalostí ruštiny musela spíše domýšlet. Saša měl se setkání se starý známým dobrou náladu, a tak hned s širokým úsměvem pronesl svoji oblíbenou frázi: "A na to se napijem!"

Večeře na noc v botanické laboratoři akademie věd v Ulan-Ude s naším hostitelem Olegem (vpravo uprostřed)

Pro dnešní večer Saša připravil pět lahví vodky a postaral se o to, aby jich do rána přilíš mnoho nezbylo. Musím říct, že i když nás varoval, jakou mají Rusové v alkoholu výdrž, Saša sám byl v tomto ohledu největší borec, kterého jsem za celý náš pobyt v Rusku viděla. Během dne zvládl vyprázdnit snad deset piv a teď se zlil vodkou tak, že sotva trefil do vedlejšího pokoje a my ho čas od času raději chodili zkontrolovat, protože se občas zdálo, že snad ani nedýchá. Další jeho pozoruhodná vlastnost ale byla, že i když se každý večer opil a měl okno, takže si z večera pravidelně nic nepamatoval, ráno se vzbudil a byl jako rybička. Jeho tvrzení, že je pouze sezónním alkoholikem a pije jen v Rusku, jsme mu věřili jen zdráhavě.
Po noci strávené, jako prý i mnoho předchozích návštěvníků, na zemi laboratoře, jsme posnídali, opláchli se u umyvadel s tekoucí vodou (Tekoucí voda a splachovací záchody byly na místní poměry poměrně luxus, kterému jsme tímto dali na několik týdnů sbohem.) a spolu s Olegem se vydali na další nákupy, shánět výbavu, kterou jsme nesehnali v Irkutsku.

Botanická laboratoř, Ulan-Ude

Asi nejsilnějším a poměrně nezapomenutelným zážitkem byl nákup baterií v elektru. I když ten obchod byl velký a vypada dost moderně, uvnitř bylo velmi málo zákazníků, zato mnohem víc personálu. To mělo za následek, že se nám hned jeden pracovník nabídl svou pomoc. Saša tedy vytáhl seznam od Ešuse, kolik kterých typů baterií máme koupit. Sami jsme si je ani nemohli podat, o to všechno se staral zaměstnanec. Zpočátku se tvářil překvapeně, k čemu kruci potřebujeme takovou hromadu baterií, ale dáluž se nevyptával a jen podával balíčky - nejdřív po čtyřech,  když jsme je vybrali, tak po dvou, pak další typ, další a skládal je na úhledné hromádky. Než nashromáždil všech asi 500 námi požadovaných baterek. Pak se je jal markovat. Jednotlivě. To bychom brali, vysvětlil nám, že tam mají nějaký systém slev, kdy na každý druhý balíček je sleva pár procent, na další ještě trochu větší, na čtvrtý se procenta zase zvyšují a pak se zase počítá první. I když obchod vypadal moderně, počítač, do kterého markoval ty balíčky, byl nějaký starý křáp. Počítal a počítal. A počítal. A stále počítal. Už jsme si únavou a zpruzením bez okolků sedli vedle na podlahu a skládali nohy, aby mohli zákazníci nebo personál procházet. Snad po hodině čekání jsme zjistili, že počítač to ještě neschroustal zdaleka ani z poloviny! Saša už ztratil trpělivost a dohodl se, že zatím půjdeme nakupovat další výbavu a za pár hodin se vrátíme.
Naše další cesta vedla do stavebnin, kde jsme si nakoupili plážové boty a další vymoženosti, které Saša pokládal za potenciálně užitečné, ale hexagonové králičí pletivo, které jsem chtěli použít na stavení pastí (pulapek) se nám najít nepodařilo a museli jsme ho nahradit umělohmotným, čtverečkovým, které bylo to nejlepší, co Ulan-Ude mohl nabídnout. Na oběd jsme zašli do postavené jurty na plnění knedlíky, nebo v mém případě na výbornou středoasijskou polévku Lagman.
Asi po třech hodinách jsme se vrátili do elektra. A počítač měl už skoro! dochroustáno. Saša s Olegen vyfásli krabici naplněnou bateriemi, štos sešitých papírů s detailním účtováním a snad metr a půl dlouhou účtenku, která se postarala o všeobecné veselí. U pokladny jsme zaplatili a už skoro odešli, když se znudění ochranka rozhodla, že naše baterie musí přepočítat. Oleg, který vypadal jako velmi mírumilovný a vyrovnaný člověk už vypadal, že někoho praští, ale zkrotil se, ochranku pouze seřval, a odešel.

Spolehlivě nejdelší účtenka, jakou jsem kdy viděla

Další problém nastal s pořizováním člunů. Jednomístných byl prostě nedostatek. Prošli jsme několik obchodů a tržiště, kde jsme nakonec koupili dva jednomístné, i když i tak poněkud velké čluny. Víc jich neměli. A jiné typy byly moc těžké na tahání v trávě za sebou a na nošení. Dlouho jsme přemýšleli, co s tím, a nakonec k nim koupili dvě vysoké nafukovací matrace, které můžeme tahat za čluny nebo pádlovat rukama. Na Ešusovu radu jsme nekupovali pádla, protože v bažinách si prý stačí lehnout na člun a pádlovat rukama. Tak to dělal Ešus... na mnohem menším člunu.
Odpoledne jsme zastavili u chrámu nápadně východního vzezření s pěkným výhledem na Ulan-Ude. I když se město rozkládalo, kam oko dohlédlo, jeho vzezření se nijak neliší od přilehlých vesnic - stejná dřevěná stavení s baňami a zásoubou dříví na dvorku. A prašné cesty kolem.

Já u chrámu v Ulan-Ude

Na konci města jsme pak zastavili, vyndali právě koupenou sadu panáků, otevřeli láhev, odlili Burchánům, a poslouchali Olegův zajímavý, velmi dlouhý přípitek na rozloučenou. Na hlavu si podle tradice nasadil čepici a my se po hromadném "na ex" rozloučili s Olegem a vydali se dál na cestu směrem do naší finální destinace a poslední vesnice před Zabajkalským národním parkem Ust-Barguzin, vzdálené asi 200 km.

Typická vesnice

Bylo patrné, že cesta se pomalu s ubývající civilizací zhoršovala. Zmizel asfalt a zůstala jen křivolaká, ač široká, zato ale velmi prašná cesta, díky čemuž jsme se v rozpáleném autě místy docela dusili. Rozhlíželi jsme se po krajině. Spát totiž moc nešlo - při každém výmolu jsme se i v prostorném uvazíku mlátili hlavami do stropu, do oken, nebo o sebe. Knihy (sprostá konverzační příručka od Ešuse a altas ptáků) odložené na stolečku přede mnou rády nadskakovaly a pomalu či rychleji cestovaly k okraji. Po několika hodinách praxe jsem ovládla umění i v polobdělém stavu chytat knihy jednou rukou ve vzduchu přesně v okamžiku, kdy opustily plochu stolku.

Led na Bajkalu

Slunce se pomalu stáčelo k obzoru a přišel čas udělat zastávku na večeři. Stavili jsme se u jakési jídelny-motorestu na břehu Bajkalu, kde jsem si opět dala svůj oblíbený Lagman. Přestože začínal červen a slunce pálilo, na téhle části břehu byla spousta ledu, včetně velkých esteticky zajímavých ker. Mezi nimi jsme viděli nějaké ptáky, včetně rybáků a páru morčáků prostředních (Mergus serrator).

Morčáci prostřední na Bajkale

V okolí jsme si všimli krutihlava obecného (Jynx torquilla) a mláděte holuba. Šlo o dalšího z holubů, které jsme několikrát zahlédli po cestě. Ti místní se vyznačovali bílým, tmavě ohraničeným příčným pruhem na ocase. Přičítali jsme to jen zdejší variabilitě, než jsme otevřeli atlas a zjistili, že jde o úplně jiný druh holuba - holuba útesového (Columba rupestris).

Mládě holuba útesového (Columba rupestris), který se na první pohled nijak neliší od holuba domácího

Později večer jsme dorazili do Ust-Barguzin, k budově správy národního parku, kde jsme měli slíbené ubytování. Správa byla uvnitř poměrně zánovně vyhlížející budova se čtyřmi místnostmi. Nejvíce času jsme trávili v kuchyni s prostorným stolem a lavicemi. Z kuchyně se dalo přejít do ložnice se dvěma postelemi a za ní byla ložnice se třemi lůžky, kde jsme si ustlali. My tři. Saša se rozhodl spát na karimatce ve verandě, protože upřednostňuje chlad a "outdoor". Poslední místnůstka byla vedle kuchyně. Tam jsme moc nechodili, ale podle všeho tam byla postel a televize. Která v jednom kuse hrála, protože ji vždy sledoval nějaký Rus, který tu bydlel s námi a z nějakého důvodu na nás dohlížel. Což bylo přinejmenším zvláštní. Ani s námi moc nemluvil, pozvání ke stolu nepřijal. Ale zase se o nás staral - například chodil dolévat vodu do sudu u kredence a do zásobníku vody u umyvadla. I když budova byla hezky zařízená, kadibudky stály na dvorku mezi pracovními stroji. A bohužel opět ty v tureckém stylu.
Po našem večerním příjezdu jsme jen povečeřeli, popili s naím řidičem a šli spát.

Ust-Barguzin - poslední vesnice před Zabajkalským národním parkem

Druhý den ráno jsme řidiči popřáli hodně štěstí, poděkovali a dali mu sbohem. Vypravili jsme se do obchůdku ve vesnici koupit nějaké jídlo, vodku a další drobné nezbytnosti.
Poté jsme čekali na ředitele - zdejšího šéfa, který s námi přišel probrat, co tu budem dělat, nějaké možnosti našeho ubytování a další logistické záležitosti. Dal nám několik možností. Nakonec jsme se rozhodovali, jeslti zůstaneme ubytovaní v této budově a každý den budeme na naši lokalitu dojíždět, nebo jestli si postavíme tábor na místě, pouhých pár stovek metrů od studijní plochy, kde si můžeme postavit chatky a generátor na elektřinu a čas od času by nám přivezli zásoby. S touhle možností jsme původně nepočítali, ale docela se nám zamlouvala. Obhlédneme lokalitu a rozhodneme se.
Odpoledne přijel svým terénním autem Andrej, Sašův kamarád a zaměstnanec národního parku. Na první dojem jsem z něj měla celkem smíšené pocity. Na rozdíl třeba od Olega to byl člověk evropského vzezření, ale s trochu sugestivním "germánským" sestřihem, a tak na mě působil trochu jako upjatý voják. Brzy se ale ukázal být velmi ochotným, přátelským a sympatickým člověkem.
Všechny nás nabral do auta, aby nás dovezl na poloostrov Svjatoj Nos, kde byla plocha, na které měla probíhat naše terénní práce.
Na konci Ust-Barguzinu jsme se zařadili do fronty aut čekající na přívoz, abychom se dostali přes řeku. Na dohled už se sice stavěl most, ale to byla zatím jen píseň budoucnosti. Vypadalo to, že tu chvíli stát budem, a tak jsme vylezli z namačkaného auta do větrného počasí ven. Všimli jsme si, že všechny domky kolem široké prašné cesty měly připravenou notnou zásobu nařezaného dřeva na zátop. ¨
Kolem aut pobíhala smečka toulavých psů, kteří hledali, co by snědli. K jídlu tu toho bylo docela dost. U stánků stály ženy prodávající ryby (omuly, jak jinak), nebo kedrové oříšky - semena borovic. Neodolali jsme a pytlík jsme si jich pořídili. Tato strava je poměrně náročná na zuby, protože na to jak jsou malá, mají borovicová semena poměrně tlustou skořápku, kterou je třeba rozdrtit, než se člověk dostane k malému, po smůle chutnajímu semínku. Proto jsme jich nesnědli mnoho a vrhli se na nějaké místní sladké cosi, co Saša vzal s sebou.
Během našeho čekání jsme samozřejmě byli vybaveni dalekohledy, aby nám neunikl například prolétající hnědý luňák. Vypadal v podstatě identicky, jako náš luňák hnědý a jen díky trochu kontrastnějšímu zbarvení jsme ho nakonec určili jako luňáka sibiřského (Milvus lineatus), který byl původně počítán jen jako poddruh luňáka hnědého.

Luňák sibiřský (Milvus lineatus) prolétající nad přívozem v Ust-Barguzin

Konečně se od protějšího břehu odlepil přívoz a přirazil k nám. Postupně se na něj narovnalo několik čekajících aut. Pasažéři museli všichni povinně vystoupit. Tak jsme alespoň mohli sledovat, jak tady ten přívoz funguje. V podstatě to byla jedna široká bárka, která naložila auta. Vepředu byla za lano přivázána k menšímu motorovému člunu, který ji táhl. Jeho řidič byl velmi zručný, bylo vidět, že už má natrénované nejrůznější manévry, jak i přes silný vítr a proud řeky dopravit přívoz přesně k molu, aby posádka mohla rychle vyhodit lana a omotat je kolem připravených kolíků. když jsme se dostali na druhou stranu, vyjeli jsme až k domu se závorou, kam Andrej běžel zaklepat a přesvědčit strážce, aby nás pustili do národního parku. Přestože naše destinace byla vzdálená jen nějakých 20 km, když jsme viděli tu šílenou cestu k ní, pomalu jsme začali mít pochyby o tom, jak se tam dnes a denně budeme z vesnice Usti dopravovat. Definitivně jsme se tedy rozhodli pro možnost postavit si tábor přímo tady. Cesta zabrala asi hodinu. Byla písečná a s šílenými výmoly, takže se muselo jet opravdu opatrně. Normální auto s nízkým podvozkem by tu mělo opravdu problémy a možná by ani neprojelo. Andrej s námi po cestě udělal pár zastávek, abychom si prohládli krajinu.

Andrej nás do rezervace vezl po jediné, ale písečné a dost křivolaké cestě. 

Celý poloostrov - nebo alespoň jeho jižní kraj u břehu Bajkalu, byl pokryt nádherným čistým pískem, jaký si představujeme na ideální pláži, kde bychom chtěli strávit dovolenou. Na něm rostly převážně nízké břízky a borovice (kedry). Kvetly tu růžové rododendrony, žluté máky a další drobné kvítí. Objevovaly se také porosty mechu, lišejníků nebo brusinek. Na západě bylo odevšad dobře viditelné pohoří Svatý Nos, které se tyčilo do výše 1877 m nad mořem a se sněhem na vrcholcích tvořilo jasnou dominantu zdejší krajiny.

Výhled na Svatý Nos poblíž pracovní plochy - hledáme místo pro tábor

Podle GPSky jsme se přiblížili k naší lokalitě, a tak jsme vystoupili z auta, prošli mezi řídkým porostem borovic, abychom se na ni mohli alespoň podívat. Díky bažinatému charakteru terénu jsme si ale zatím blíž netroufli. Rozdělili jsme se, abychom si terén trochu prohlédli a našli nějakou vhodnou plochu, kde bychom si mohli postavit tábor. Mezitím kolem nás prolétla kukačka. Přemýšleli jsme, který ze dvou zde žijících druhů to bude. Vypadala jako naše kukačka obecná, ale Andrej nás ubezpečil, že jde o kukačku Horsfieldovu (Cuculus optatus), která se liší šíršími pruhy na břiše a především úplně odlišným hlasem. Když jsme zjistili, že je to tedy druh nám zcela neznámý, popadli jsme foťáky a nechali se unést naší fotoloveckou vášní s cílem pořídit alespoň dokumentační snímek.

Kukačka Horsfieldova (Cuculus optatus)

Když jsme našli poměrně rovný, prostorný a hezky písčitý plácek kus dál od cesty, tak, aby na nás přes roztroušený porost nebylo zbytečně vidět a co nejblíž ke studijní ploše, uložili jsme si jeho souřadnice do GPSky a autem vyrazili po cestě dál, směrem ke Svatému Nosu. Tam, kde se cesta stáčí k severu podél pohaří, zastavujeme, abychom se podívali na jezero. Do této "zátoky" nahnal nejspíš vítr led, který jsme předtím neviděli.

Zátoka s ledem u úpatí Svatého Nosu

Není hladký, ale vypadá spíš jako plocha tvořená z krystalků. Přelétli nad ní dva pisíci obecní (Actitis hypoleucos) a občas k těsně k ledu, skoro na dosednutí přilétl jeden z početných budníčků v okolí. Přemýtala jsem, proč k letu léta a těsně nad ním chvilku třepotá - že by lovil nějaký hmyz?
Břeh je plný různobarevného písku a oblázků. A protože na sluníčku je už celkem teplo, i když od ledu jde trochu chlad, zimní pokrývka hladiny pomalu roztává a jak se rychle vypařuje, i okem je patrná jakási modrá mlha, která se z něj line.

Jak led taje je vidět i pouhým okem

Když se vynadíváme, nasedáme do auta a pokračujeme v cestě, která se trochu zužuje jak prochází houstnoucím porostem. Mezi stromy vesele kvetou krásné rododendrony. A najednou Zuzka vykřikne: "Stát! Támhle jsou jeřábci!". Andrej je pohotový, brzdí a couvá kousek zpět. Marně hledáme velmi nenápadného ptáka mezi hustým podrostem. Ale nakonec se poštěstí. I na fotku.

Jeřábek lesní (Terastes bonasia)

Po chvíli, když jsme přejeli poloostrov na severní stranu, se před námi opě otevírá pohled na širou vodní hladinu. Těsně před tím, než dorazíme k cíli - malé rybářské osadě Monachovo. Sice má i svoje jméno, ale najdete ji jen na podrobných mapách. Aby ne, jestli nás oči neklamou, je v podstatě tvořena jedním oploceným pozemkem, kde místní bydlí a na louce rozesetými dřevěnými rybářskými chatkami, které pronajímají. A na ty jsme se přišli zeptat. Chtěli bychom si tři odvézt na náš vyhlédnutý plácek a strávit v nich následující týdny. Zatímco Andrej se Sašou vše domlouvají, my honíme v lese různé druhy budníčků, lejska a již známé rehky mongolské.

Rehek mongolský (Phoenicurus auroreus) v rybářské osadě Monachovo

Když je vše vyřízeno a jsme domluveni na zítřku, ukáže nám Andrej nedaleko Monachova nově vypadající dřevěné schody vedoucí do prudkého svahu a chlubí se, že je to jeho práce - schody postavil on se studenty - a urguje nás nahoru pod slibem krásného výhledu. Výhled sice krásný je, i všechny koniklece a další četné okolní kvítí, ale ty schody jsou snad nekonečné. A to by nebylo, abych je taky nevylezla na jeden zátah, když nikdo nestaví! Andrej má štěstí, nahoře je optravdu krásný výhled na severní polovinu Bajkalu i na nádherně tvarované zasněžené pohoří Barguzin a na jezero Arangatuj rozkládající se na severní polovině poloostrova, až za bažinami, kde bude probíhat náš výzkum.

Vyhlídka poblíž Monachova - na severní část Bajkalu a pohoří Barguzin

Cestou dolů se trochu zdržuju a fotím kvítí. Autem se pak vydáváme zpátky rovnou k přívozu a do Usti, s jedinou zastávkou u další rybářské chaty asi 2 km od našeho budoucího stanoviště, abychom s nimi dohodli pomoc s odtažením chatek. Výměnou chtějí jen přivézt benzín, a tak je dohoda rychlá. Po cestě nám před autem přelétávají různí budníčci a zastavíme, když prochází bekasina, kterou pro pozdější určení rychle fotím z okýnka přes Martina. Trochu doufáme v bekasinu sibiřskou (Gallinago stenura), ale neumíme to posoudit, a tak se spíš přikláníme k tomu, že šlo jen o "obyčejnou" bekasinu otavní (Gallinago gallinago).

Bekasina nejspíš otavní (Gallinago gallinago)

Andrej se pro ukrácení cesty dal na vyprávění vtipů, kterým se Saša vyloženě řehtá, a tak ho prosíme o překlad. Většinou se týkají medvědů a sežraných lidí. O čem by se taky na Sibiři mohlo vtipkovat, že? Jeden z nich se stane skoro naši hymnou, neb si ho při následujícím pobytu opakujeme při každé příležitosti.

Přívoz do Ust-Barguzin přistaven pro naložení jednoho z místních "Žigulosaurů" a dalších aut

Večer chvíli popijem, ale jdem spát, abychom na stěhování chatek byli čerství. Po ranním zazvonění budíku usedneme k snídani. Dávám si od večeře zbylé těstoviny plněné masem, které jíme v místním stylu i s vodou ve které se vyvyřily na místo polévky. Zuzka a Martin si radši dají něco jiného, mě ale zachutnaly. Rychle se vypakujem, protože před brankou už na nás opět čeká Andrej. Nejdřív se vydáváme po jednotlivých místních putikách shánět kanystry na benzín, abychom mohli přivézt slíbené množství paliva rybářům. Nikde je ale jako na potvoru nemají. Kupujeme proto dva obyčejné kanystry na vodu, o nichž nás prodavač ujišťuje, že na benzín rozhodně vhodné nejsou a ať to ani nezkoušíme...
Takže je hned jedeme naplnit až po okraj a hurá na přívoz! Čekání si zkracujeme pozorováním ptactva a Zuzka mě učí některá písmena azbuky. Saša u jedné z prodavaček koupil uzené omuly k obědu. Sníst toho posledního sušeného, kterého koupila Olga se totiž nikomu příliš nechce.
Po cestě se autem šíří nepříjemný zápach benzínu, a tak Andrej občas zastavuje, aby zkontroloval, zda se v kufru nerozlil přespříliš na té hrbolaté cestě, kdy v autě skáčeme jak hadrové panenky. Ulevíme si, když dojedeme k rybářům a smrdutou tekutinu jim můžeme vyložit. V Monachovu už na nás čekají s obrovským náklaďákem, který je vybaven i jeřábem pro zdvižení chatek. Chlapi se pouštějí do práce a my se Zuzkou spíš jen bezmocně přihlížíme. O naši pomoc zjevně ani nikdo nestojí. Když naloží první z dřevěných chatek, sednou si do vozu dva rybáři, vedle nich Saša a namáčknutý Andrej, zatímco Martin se vměstná někam za sedačky. Hm, zdá se, že na nás místo nezbylo, a tak tu musíme počkat. Využily jsme této příležitosti k poobědvání uzeného omula, který mi zpočátku velmi chutná, ale jeho uzená a přesolená chuť se mi brzy zprotiví. Kus sýra, který jsme objevily v Andrejově autě je ale výborný, a tak ho přikusujeme k chlebu. Mlsně na nás kouká jeden z psů, který je kost a kůže a právě dožral omulí hlavu, kterou našel bůhví kde. Po obědě bereme dalekohledy a sledujeme vše, co prolétne, nebo se pohne v trávě. Díky tomu jsme u jedné louže objevily trávou se proplétající cvrčilku žíhanou (Locustella lanceolata), která svých chováním víc než cokoli jiného připomíná myš.

Cvrčilka žíhaná (Locustella lanceolata)

Začíná ale poprchávat, tak se vracíme a schováváme se v Andrejově autě. Kde si na chvíli trochu zdřímneme, zatímco se chlapi vrací pro druhou chatku. Že jim to ale trvalo! Ale dá se pochopit, že těch 14 km po té hrozné cestě, navíc s náklaďákem a ještě naloženou chatkou, zabere nějaký čas. Když odjednou podruhé, objeví se jeden z obyvatelů Monachova a pokyne nám, ať jdeme za ním. Pozval nás do domu, kde zřejmě bydlí. Jeho žena nás usadila ke stolu, nabídla čaj a ukázala, ať si dámě něco k jídlu. A že na stole toho bylo dost. Smažený omul, solený omul, syrový omul.... Po tom uzeném ale už příliš hlad nemáme, a tak jen ochutnáme. Za chvíli se objevují další rybáři a přisedávají. Povídají si a nám nevěnují velkou pozornost. Než dojde na přípitek. Ze slušnosti nám nabídnou, ale jejich výrazy napovídají, že od nás moc nečekají. A to nám zase hrdost nedá, tak si dáme na ex taky. Postupně venku přechází déšť a nám je hloupé tu jen tak sedět, tak se vracíme k autu a pokračujeme po cestě. Nad hlavou nám přelétne orlovec říční (Pandion haliaetus) s uloveným omulem a na bahnitém břehu objevujeme nějaké ptáky. Je tu konipas horský (Motacilla cinerea), konipas luční (Motacilla flava), pisíci a podezřelý ptáček s červenou skvrnou na bradě, který vypadá na slavíka kaliopu (Luscinia kalliope)!

Orlovec říční (Pandion haliaetus) s úlovkem

Je ale daleko, a tak jsem se plížila do křoví z boku ve snaze vidět ho lépe. To jsem ale neměla dělat. Z větviček na mě nalezli sakra velcí červenočerní mravenci a mám je úplně všude. Ježišikriste, fuj! Okamžitě vylézám ze křoví, skáču a sklepávám je ze sebe, co to jde. Vždycky se ale další objeví. Když doběhnu za Zuzkou, prosím ji, aby mi prohlédla hlavu. A čtyři další mi vyhazuje z vlasů. Jako malá jsem se mravenců štítila natolik, že lezl-li po mně byť jen jeden, následoval hysterák a strhání oblečení ze sebe. Teď už se sice ovládám, ale i tam to pro mě byla téměř noční můra. Pořád mám pocit, že mě někde svědí a lezou po mně další.
Mezitím zpoza stromů vyjede bílý náklaďák, a tak spěcháme zpět do Monachova, abychom pomohli s nakládáním poslední chatky, bude-li třeba. Nebylo. Kluci vypadají, že už toho mají dost, jsou z cesty celí vyklepaní a hladoví, a tak po naší zmínce o hostině u rybářů po nás vrhají nepříjemné pohledy.
Po naložení třetí chatky lezeme všichni do Andrejova auta a jedeme za náklaďáikem. Cestu jsme si krátili vymýšlením jména pro naši novou osadu. Určitě by si nějaké zasloužila. Mě se zvlášť líbila "Kedrová Lhota", nakonec jsme si ale říkali, že bychom měli tábor pojmenovat po Ešusovi.
Zastavujeme u břehu, kde je připravena hromádka kamenní, jako základ pro baňu, která se zde postaví, až se oteplí a přijedou turisté. Saša totiž shání nějaké součástky, abychom si mohli postavit baňu vlastní. A díky tomu se stal čestným nálezcem prvního hnízda. V hromádce kamenní totiž seděl na snůšce konipas horský.

Saša nalezl první hnízdo - konipas horský (Motacilla cinerea)

Dojeli jsme až k místu, kde už u hlavní cesty čekaly dvě chatky a třetí na náklaďáku. Přichystaní tu byli i rybáři z nedalekého stavení s ještě monstróznějším strojem, který nám měl pomoct odtáhnout chatky na naši vybranou mýtinku kus od cesty.

Vyložené chatky u cesty

Nemůžu si pomoct, ale chatku, kterou sundavají na zem jeřábem, mi evokuje chaloupku na kuří nožce a její pomalé přetáčení scénu z ruského Mrazíka: "Ke mně čelem, k lesu zády!".

Rybář, Martin a Andrej sundávají poslední chatku. 

My se Zuzkou zatím pouze přihlížíme a klepeme kosu. Docela se ochladilo a ta nečinnost při čekání v Monachova nás příliš nezahřála. Já jsem navíc byla pověřena úlohou všechno pořádně fotit. Včetně Zuzky.

I když tomu počasí příliš nenapovídá, je opravdu chladno, odhadem kolem 5°C, kouří se nám od úst

Rybáři zapřahují jednu chatku za druhou a táhnou ji porostem na námi vytyčené místo. Chatky, které jsme si zapůjčili jsou rybářské. Slouží v zimě k tomu, aby byly odtaženy na ledem pokrytý Bajkal a za tím účelem mají lyže, po kterých se dají dobře táhnout. Mimo to jsou vevnitř dvě lavice pro sezení a spaní a mezi nimi odklopovací podlaha, kterou se prosekává díra v ledu, aby se mohlo pohodlně rybařit s chatky. Jeden roh je pak pobitý plechem, aby se tam dala postavit kamna a kruhová díra ve střeše slouží k protažení komína. Takové rybaření musí být docela komfortní.

Přijíždí naše chatka za navigační asistence Saši a Andreje

Když donavigujeme, kam kterou chatku chceme zatáhnout či zatlačit, děkujeme rybářům a ještě dalekohledem koukáme, co tu létá. Vypadá to, že probíhá tah budníčků, protože se to tu jimi jen hemží. Žije tu ale několik druhů, a tak máme potíže s určováním. Raději vše fotím.

Jeden z všudypřítomných budníčků

Nejnápadnějším z těchto drobných zelených ptáčků je budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus) s výrazným širokým a svítivě žlutým nadočním proužkem. Sedí na borovici a při třepotavém letu sbírá potravu z jehlic.

Budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus)

Po chvíli zdržení se opět naskládáme do auta a vracíme se do Usti. Na stanici si necháváme zbytečné věci a přijímáme Andrejovo pozvání k nim domů na večeři a do bani. Obojí se nám velmi líbí, neb už jsme se pár dní nemyli a kdo by pohrdnul večeří!
Andrej má hezký domek se zahrádkou, na které je uvázaný obrovský černý pes, který se může pohybovat podél dlouhého nataženého lana podél plotu a oblízá každého, kdo se přiblíží, včetně kočky.
Zatímco Andrejova žena připravuje jídlo, se Zuzkou se vydáváme do bani, když je příjemně roztopená a není tam ještě zničující horko. Po nás jdou pánové a přestože v té teplotě bych tam já nevydržela snad ani pět minut, oni tam vydrží snad hodinu. My si zatím povídáme s paní domu. Ukazuje se, že je to původem Evropanka, tuším Němka a umí dobře anglicky, takže si konečně můžu s někým popovídat. Společnou řeč jsme našly i v umění, protože paní má velkého koníčka v keramice.
Přestože v Usti nikdo nemá tekoucí vodu, i tak mají v kuchyni zcela klasicky vypadající dřez, kam se voda přivádí bůhví odkud a úplně normální splachovací toaletu a vanu s kohoutkem. Když tu někdo bydlí dlouho, zřejmě lze i takové věci zajistit.
Když se pánové konečně vysauní, podává se večeře ve stylu švédského stolu. Kromě omula si můžeme nabídnout také kousky kuřete, po kterých se přirozeně zapráší. Jako příloha je rýže, různé fazole, výtečný zeleninový salát se smetanovou zálivkou, kterého jsem do sebe natlačila neuvěřitelné množství, a vše se zapíjí vodkou, kterou jsme přinesli, Andrejovou vodkou, whiskey, vínem, a vším, co nám přijde pod ruku. Podle místních zvyků nesmí prázdní láhev stát na stole, a tak se postupně hromadí podél stolu. Anglická konverzace mi začíná dělat čím dál větší potíže.
Když už jsme všichni nasycení a je docela pozdě, Andrej nás doprovodí zpátky na stanici. Saša tvrdí, že žádnou asistenci nepotřebuje, protože "spolehlivě trefí", až na to, že se vydal přesně na opačnou stranu... Nohy se nám motají, a tak jsme rádi, když sebou můžeme plácnout do nepořádku na našich postelích.

Nás "zabydlený" pokoj na správě

Ráno se snažíme oklepat z nepříjemné kocoviny. Martin rázně vykročí na dvůr, aby strčil celou hlavu do sudu s vodou a Saša se ptá, jaká byla včera večeře, protože jako každý den si nic z večera nepamatuje...

Hned, jak se u brány objeví Andrej, balíme saky paky a nějaké nezbytné vybavení a definitivně se, zatím bez Saši, který vyčká Ešusova příletu, stěhujeme do čerstvě postaveného tábora u bažin.
Kromě nádobí, jídla, vody a podobných nezbytností, jsme přivezli také kamna, která se dají postavit do plechem pobitého rohu chatek, a roury, které se jako komíny dají prostrčit připravenou dírou ve střeše. Tedy údajně. Saša s Andrejem odjíždějí a my se snažíme si naše obydlí trochu zvelebit. Zejména připravením oněch kamen. My se Zuzkou zabíráme východní chatku u borového lesíka a Martin tu méně šťastně umístěnou z kopce, který, jak se nakonec ukázalo, přece nejde dorovnat. Ve vlastním zájmu každý instalujeme svoje kamna. Záhy jsme však shodně zjistili, že otvor v plechové střeše je malý. Chvíli to zkoumáme a po zjištění, že je otvor menší vážně jen o malinkatý kousíček, se držíme hesla "Když to nejde silou, jde to ještě větší silou" a kroutíme a snažíme se komín prorvat střechou. Plechový okraj se nám ale velmi nepříjemně zarývá do rukou a střecha ne a ne povolit. Až se z venčí ozve rána, tak se Zuzkou vykoukneme, abychom spatřili Martinův hotový komín. Ale ne, přece se nenecháme zahanbit, že dvě ženský nezvládnou, co jeden chlap! Ať to řeže, jak to řeže, ještě jednou zabíráme a za chvíli máme komín i my! Přes jasný zákaz rybářů upravovat si chatky k obrazu svému Zuzka popadá hřebíky a kladívko a jde si dělat věšáčky na oblečení. Mě je to hloupé, ale nakonec neodolám a poprosím ji taky o jeden. Jediným vybavením chatky jsou totiž dvě lavice na sezení a spaní, stolek mezi nimi a odklápěcí podlaha. Což znamená, že všechny věci můžeme mít jedině v krosně za hlavou a na stolku. Pod lavice jsme totiž nastřádaly zásobu dřeva, aby ho bylo dost, i kdyby venku pršelo.
Teď už jen nasbírat dříví na večer, nasekat vetší kusy sekerkou a hurá do terénu.
Naházíme na sebe co nejvíc oblečení, včetně pláštěnek, které snad ochrání alespoň před větrem, když ne před zimou, nasadíme rybářské holiny do půli stehen či v mém případě pod zadek, bereme dalekohledy a další techniku, loučíme se s Andrejem a Sašou a konečně vyrážíme do terénu - projít nejzápadnájší úsek naší výzkumné plochy - lápši (což je podle Ešuse rusky "nudle") A.
řídíme se podle GPSek s vyznačenou plochou. Nejprve se brodíme přes kanál, kde našlapujeme opatrně na trsy trávy a snažíme se strefit do těch, které se nepotopí příliš. Když máme štěstí, sahá nám voda jen 10 cm pod okraj holin, no a když ne...
Dostáváme se do lesíka, v němž už údajně začíná lápša, tak se rozprostíráme a hledáme hnízda, i když tady je moc nečekáme. Brzy hájel končí a my se dostáváme na velice rozlehlou mokřadní plochu. Lápša A je ze všech nudlí ta nejsušší - nejblíž lesu a tak na projití nejsnazší, proto s ní dnes začínáme. Přesto se kousek za suchým úsekem, nad kterým létají a křičí kolihy velké (Numenius arquata ssp. orientalis), začínáme zvolna propadat čím dál víc, nakonec až po kolena, hlavně, když někde stojíme déle.

Studijní plocha - lápša A

Každá lápša - nebo tedy většina, kromě asi tří užších posledních, které jsou opravdu "mokré" až vodní, má každá lápša na šířku 120 m a na délku 1 km, s tím, že pruh široký 60 m se prochází směrem tam a stejně široký pruh zpátky. Protože jsme zatím jen tři a nechceme, aby našim očím uniklo nějaké z hnízd, jejichž nalezení a změření je naším cílem, chodíme hodně cik cak, aby každý z nás spolehlivě pokryl svých 20 m. Bahňáčí hnízda, navíc nám třeba neznámého vzhledu se na zemi, zvlášť když se propadáme, a ve vegetaci nehledají zrovna snadno. Alespoň nás to ale zahřeje, protože na této otevřené ploše fouká vítr a je dost chladno. Morálka ale poměrně klesá, když jsme prošli celý kilpmetr tam a neobjevili jediné hnízdo. To je špatně. Ešus tu prý přesně před 20 lety úplně sám našel přes 700 hnízd, a my po projití dvacetiny plochy ani jedno...
Na konci lápše ještě sledujeme, jak vypadá široké okolí. Vzadu, snad až někde poblíž jezera Arangatuj se proti barguzinskému pohoří rýsují siluety různých ptáků, mezi nimi spolehlivě rozeznáváme i troubící a tokající jeřáby popelavé (Grus grus) - s tím, že zde by se měl vyskytovat asijský poddruh Grus grus lilfordi. Když popolétnou, vidím mezi nimi i jiného ptáka podovného tvaru, avšak o něco menšího a jakoby celého tmavě asi hnědého s výjimkou svítivě bílé hlavy a krku. Letí s dlouhým krkem nataženým dopředu a přemítám, zda se to trochu nepodobá jeřábu bělošíjímu (Grus vipio), jehož areál rozšíření ale nezasahuje až k Bajkalu. Pravdu už se ale asi nikdy nedozvím...
Cestou zpátky se radujeme, když Martin objeví vůbec první, patřící podle všeho jedné z kolih velkých. Nedaleko je ještě jedno, v něm ale zůstaly jen skořápky nejspíš po predaci.

Prní nalezené hnízdo -koliha elká - úplná snůška

Zbytek cesty je však stejně pustý jako předtím, až když se vracíme skoro k lesíku, objeví Martin v podstatě na souši ještě jedno hnízdo, tentokrát kachny divoké, takže bohužel nebahňáčí.
Jsme z toho celkově rozladění a tak v táboře, kam se vracíme kolem asi sedmé večer, diskutujeme, zda jsme tak neschopní, nebo tu opravdu žádná hnízda nejsou. Protože jsme ale po cestě bůhví kolik ptáků ani neviděli, doufáme, že to není naše chyba, ale jestli tu bahňáci vážně nejsou, je to nakonec ještě větší průšvih.

 Druhé nalezené hnízdo - březňačka

Jsme řádně zmrzlí, tak všichni tři zalezeme do naší chatky, roztopíme nachystaná kamna a jdeme hřát vodu na čaj. Já zatím beru kýbl a jdu se podívat k Bajkalu, vzdáleného zhruba 200 metrů od našeho tábora, a nabírám vodu do zásoby - když je tedy údajně pitná. Teď už tedy poučená, že dva kýble naráz jsou příliš velké sousto, i tak si ale poliju nohavice.
Voda se pomalu ohřívá, tak vytahujeme slisovanou kostku čehosi, co je podle Saši čaj. Rozlomit to ale rozhodně nejde, kapesním nožíkem odkrojit taky ne, tak se Martin naštve, bere prkýnko a na vaření trochu netradičně - sekeru. Málo to však bylo platné, na takhle slysovaný čaj je i sekera krátká.

Náš trochu netradiční rituál přípravy čaje

Už to skoro vzdáváme, pila totiž nemá o moc větší úspěch - je moc velká a jde to pomalu, ta na nožíku zase nestojí za nic. Už to skoro vzsáváme, ale já nechci přijít o čaj, a atk ho jdu pomalu, vrstvičku po vrstvičce, lístek po lístku, větvičku po větvičce, loupat nožem, každému trochu do připravených plecháčků. Jsme vybaveni i cukrem a asi 10 kg sušeného mléka do čaje a kávy. Zjistili jsme ovšem, že jsme zapomněli na příbpry. Zuzka má naštěstí svůj příbor, který si vezla z Prahy, a tak se dělíme o jeji lžičku, abychom si z hrnku vybrali to chrastí alias čaj. Těch větviček tam bylo kromě lístků vážně dost. čaj byl ale výborný a zahřál tělo i duši.
Libovali jsme si, že dnes není žádné shledání a žádná návštěva, tudíž žádná vodka. Když si to ale tak uvědomíme, zjišťujeme, že je to vlastně celkem škoda, že už jsme si na ní i celkem zvykli, a tak jsme si k dotvoření ruské atmosféry načali jednu "Běločku" - značku vodky s berevnou až dětskou ilustrací antropomorfní veverky na obalu, která, věřte nebo ne, ve tmě svítí, tak jsme si s její etiketou vyzdobili stěnu.

Dámská chatka - zde už více zabydlená, focená o několik dní později

Abychom si nepovídali ve tmě, přidělala Zuzka na strop svoji čelovku. Z našeho prvního dne v terénu mám ještě poslední zážitek, když jsem si večer musela odskočit a šla jsme kousek dál za tábor, kde jsou nízké břízky a borovice, různé tlející kmeny a vůbec divoká vegetace. Byla úplná tma a ani přes čelovku nebylo vidět daleko, protože vzduchem vířily na husto drobounké kapičky vody tvořící něco mezi mlhou a mrholením. Snažila jsem se jít tedy rovně, abych dobře trefila zpátky. To se mi ale nepodařilo. šla jsem už poměrně dlouho a všude pořád stromy a neznámá místa, po mýtince s naším táborem ani stopy. Voděla jsem jen pár metrů před sebe, takže šance zahlédnutí světla čelovky rozsvícené v chatce s malinkým okýnkem byla nulová. Byla zima a já šla dlpuho a netušila, kde jsem, už jsem si nebyla jistá ani směrem. Začala jsem křičet, doufajíc, že mě Martin se Zuzkou uslyší. Ale nevěděla jsem, jak jsem od nich daleko a ta mlha dost účinně tlumila i zvuk. Musím říct, že jsem začínala mít vcelku nahnáno a už jsem ani nevěděla, jak dloiho jsem byla pryč - něco mezi 15 a 30 minutami? Není to moc, ale stačilo. Šťastnou náhodou jsem nakonec došla mimo stromy a bylo mi jasné, že jsem chatku přešla. Mlha se mírně rozvolnila a já nakonec zahlédla světýlko v okně naší chatky. Spadl mi kámen ze srdce. Už dlouho jsem neměla takle nahnáno. Zapřísáhla jsem se, že za tmy už nepůjdu čůrat dál jak na 20 m od tábora!

Na druhý den jsme se rozhodli oproti původním plánům navštívit lápšu F. Tato "nudle" byla jedna z těch už poměrně hodně vodních a poměrně východních nudlí a vypadala, že by mohla nabízet mnohem více hnízd k nalezení, neb z dálky se nám zdálo, že zhruba v těch místech létá nesrovnatelně více ptactva.

Lápša F

Ráno jsme se tedy opět nabalili a nafoukli jsme (alespoň napůl) oba dva malé čluny, protože bylo jasné, že dnes se bez nich pravděpodobně neobejdeme. A nemýlili jsme se. Oba čluny jsme přivázali na provázek, jeden vzala Zuzka, druhý já a vydali se směrem k bažině. Lápša byla opravdu mokrá. Tak mokrá, že jsem stihla do vody zahučet až pod zadek dřív, než jsme vůbec k lápši došli. Člun nečlun. Nateklo mi do holin, kde vodou nepříjemně nasákly tlusté vložky a od té doby mi byla zima. Jaká radost. Jak se ale říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp - na konci dne jsem jednoznačně do bažiny zapadla z nás tří nejméněkrát, snad jen třikrát.
Přestože se v bažin šlo velice obtížně a v podstatě jsme museli jít opřeni rukama o člun, na který jsme přenášeli notnou část váhy a opatrně a pomalu našlapovali a zkoušeli, zda se s příštím krokem nepropadneme. Zrádnost terénu spočívala zejména v tom, že jsme neviděli, kam pod hladinou šlapeme, a když už jsme tam šlápli, "půda" pod nohama byla tvořena pouze propletenými více či méně pevnými kořeny rostlin a vůbec nějakou vegetací, která velice ráda praskala, stejně jako vrstvička ledu přímo pod ní. A když jsme nechtěli jít vodou, zbýval nám mech, a ten byl, s prominutím, pěkně zrádnou sviní.
Krajina ale byla nádherná, trochu mlžná a proti nám se tyčilo zasněžené pohoří Barguzin.

Lápša F a za ní mlžný Barguzin

Ptáků tu bylo také o poznání víc, zejména racků, ale bahňáků též. Hned zezačátku jsme si všimli dvou celkem velkých naoranžovělých dlouhonožců a dech se nám zatajil při pomyšlení na slukovce asijské (Limnodromus semipalmatus), o nichž jsme doufali, že budou třešničkou na dortu naší výpravy. Z této dvojice se záhy sice vyklubali břehouši černoocasí (Limosa limosa), ale i jejich hnízdečko bychom velmi rádi našli.
Kromě snad několika málo hnízd jsme cestou k řídkému stromořadí před námi našli žábu - skokana. I na toho jsme byli připraveni. Naším cílem bylo ho chytit, nafotit, otřít mu části těla jako "tlapky" a podpaží speciální stěrkou, která by pak měla sloužit ke zjišťování výskytu chytridiomykózy u obojživelníků na této lokalitě.
Jen se divím, co tu v takové zimě dělá a že je i celkem "živý".

Skokan

Pomalu se brodíme dál a snažíme se opět jít cik cak a pokrýt v rámci možností co největší plochu. Martin se přidržoval člunu se Zuzkou, ale později se odpojil a samostatně procházel část ostrůvku tvořeného mechem. Z ničeho nic se pod ním ozvalo tiché "lup" a Martin zajel do vody až po pás. Prasknul led, který držel mech tak vysoko a mech pak sám o sobě nebyl žádnou oporou, tak se Martin pomalinku propadal dál a nebyl s to se sám dostat ven. Od toho tu ale byly čluny a protože já i Zuzka jsme byly nedaleko, šly jsme ho zachránit. Zuzka ale byla příliš hrr, udělala dva rychlé kroky a skončila úplně stejně jako Martin asi pět metrů od něj. To už jsem nemohla zadržet smích, ale Zuzka měla člun, tak jsem se opatrně vydala k Martinovi a hodila mu lano člunu, aby si ho přitáhl a s jeho pomocí se vyškrábal ven. Kdybych šla přiliš blízko a nedej bože ještě víc rozlámala spodní led, asi bych velkou pomocí nebyla.

Zuzka při procházení bažiny mezi ostrůvky, kde pátráme po hnízdech

Už jsme naštěstí byli nedaleko téměř přesně poloviny cesty, kterou značila "hrázka" pevné (!) země, se zmíněnou řadou stromů. Usedli jsme, vytáhli svačinu, dofoukli čluny a rozmýšleli strategii, jak na druhou polovinu lápše, která byla už ne o ostrůvkách oddělených velkými loužemi, ale o jedné sakra velké louži s oddělenými drobnými ostrůvky. Tohle nepřejdeme, ani kdybychom se na hlavu stavěli. Tady se musí po člunech. Smůla byla, že my jsme byli tři, čluny dva a pádlo žádné. Se Zuzkou jsme si řekly, že půjdeme do člunů a Martin se nabídl, že důkladně projde hrázku a její relativně suché okolí.

Vodní část lápše F

Batoh s foťákem a vše zbytečné jsme odložili na hrázce, já hupla do člunu po břiše a pádlovala rukama, s bundou okamžitě promočenou z vody na dně člunu, zatímco Zuzka zvolila strategii sednout si na záď a nohama nahradit chybějící motor. Práci nám trochu ztěžoval protivítr, ale postupně jsme obepluly a zkontrolovaly všechny ostrůvky. Po více než dvou a půl hodinách jsme konečně doplavaly, alespoň v mém případě s úplně zmrzlýma rukama na konec a zaradovaly jsme se, když jsme zjistily, že cesta zpět bude díky větru náramně jednoduchá. Stavily jsme se u zbylých pár ostrůvků, ale za dvacet minut jsem byly zpátky na hrázce, kde jsme se setkaly s úplně promočeným Martinem, který poctivě procházel stále širší a širší okolí, až se mu prý podařilo asi osmkrát zapadnout do vody. A věřím, že vyhrabat se svépomocí zpět nebylo vůbec snadné.

Lápša F byla na ptáky bohatější, ale většinu z nich tvořili racci

Cestu zpátky z hrázky do tábora už jsme zvládli nějak rychleji, mokří, zmrzlí, a s nějakými naměřenými hnízdy navíc. Nebylo jich však tolik, kolik bychom si představili, a tak jsme byli trochu rozladění.

Lápša F

Následující den jsme si trochu přispaly, jelikož jsme hned zjistili, že venku zuří bouřka. Mokré holiny jsme přes noc nechali vystlané novinami, aby natáhly vlhkost, a postavili je ke kamnům, ale k výchozímu suchému stavu měly stále dost daleko. Mokré oblečení rozvěšené na hřebících na stěně jakbysmet.
Za chvíli přišel Martin a přemýšleli jsme, co teď. Déšť postupně sice ustával, ale byla zima, oblečení mokré a podle telefonátu se Sašou měl dnes po poledni dorazit on i Ešus, který přilétl do Ulan Ude. Nakonec jsme se po poradě i s ním rozhodli vyčkat jejich příjezdu. Déšť nakonec skoro přestal, Saša s Ešusem měli trochu zpoždění, a tak jsme se alespoň snažili určit drobného lejska bez ocásku, co poskakoval před chatkou.

Lejsek tmavoboký (Muscicapa sibirica)

Odpoledne se značným zpožděním přijel uvazík, ze kterého vyskočil Saša a v závěsu za ním Ešus, oblečený od hlavy k patě v maskáčích jako pravý místní rybář, tak jsme jen valili oči. Bylo nám vysvětleno, že Ešusův kufr nedorazil s Ešusem, nebo ho zkrátka poslali někam jinak, tak si Ešus musel nakoupit novou výbavu, než dorazí jeho původní. No a co jiného tu mohl pořídit, než samé maskáče. Musím ale říct, že praktickou vestu plnou kapes a bundu se zabudovanou moskytiérou jsme mu později všichni záviděli.

Ešus se Sašou přijeli v dobré, vodkou podpořené náladě :)

Ešusovi jsme povyprávěli o hnízdech, která jsme (ne)našli a vymýšleli plán. Saša dovezl další zásoby včetně konfetek - drobných čokoládek nejrůznějších druhů zabalených zvlášť, které nám později měly sloužit za výbornou svačinu do bažin. Z nějakých prken se jal vyrábět stojen na vaření nad ohništěm a plánovat, kde a jak tu vyrobí očekávanou baňu, kuchyň a kadibudku. Pod jeho vedením jsme pak šli připravovat bohatou večeři - polévku, hlavní chod a kopec zeleninového salátu - což se tu po dobu Sašova pobytu mělo stát vítaným standardem.

Příprava večeře

Martin se Zuzkou po stranách tábora postavili ornitologické sítě ve snaze chytit nějaké zajímavé místní druhy - především slavíka kaliopu. První den se příliš nedařilo, rozhodli se tedy přivstat si na druhý a zkusit to ráno. Po tradičním večeru s vodkou jsem byla ráda, že to ranní vstávání se mě netýká. Přesto jsem se ale vzbudila celkem brzy, protože mě něco šimralo na rtu. Když jsem otevřela oči, hleděla jsem z pár centimetrů na jasně červenou náprsenku skutečného slavíka kaliopy v Zuzčině ruce, když mi ho přinesla ukázat a vzbudila mě jeho zobáčkem. Vyklouzla jsem ze spacáku, popadla foťák a následně šla fandit kroužkovatelům.

Chycený sameček slavíka kaliopy (Luscinia calliope)

Měli jsme ještě nějaký čas, než jsme plánovali vyrazit do terénu, což si nejsem jistá, jestli jsme ten den nakonec vůbec udělali, tak jsem vzala dalekohled a šla se projít kolem tábora. V méně než dvousetmetrové vzdálenosti jsem v písku objevila kromě nejrůznějších tisků ptačích pařátků celkem čerstvě vypadající stopy medvěda směřující do lesíka kousek ode mě.

Medvědí a moje stopy

Byly opravdu obrovské a když jsem si je prohlížela, ozvalo se mezi větvemi kousek ode mě, právě tam, kam směřovala cesta medvěda, škrábání o kůru a vůbec docela hluk způsobený prudkými pohyby. Musím se přiznat, že mě polilo horko, ale naštěstí mě vyplašily jen dvě různě zbarvené veverky, které se proháněly po kmenu borovice. To se mi ulevilo...

 Ještě nikdy mě veverky tak nevyděsily

Za chvíli jsem potkala i Martina s dalekohledem v ruce, tak jsem mu šla stopy ukázat. Byl viditelně nadšený, ale skutečný medvěd "bohužel" nikde...
Pokračovala jsem kousek dál, abych pozorovala zpívající lindušky a konečně se mi podařilo vyfotit kaliopu v divočině :)

Zpívající slavík kaliopa (Luscinia calliope)

Zuzka v táboře zatím chytala a pochlubila se nám úlovkem samičky hýla obecného (Pyrrhula pyrrhula) a budníček tlustozobým (Phylloscopus schwartzi).

Budníček tlustozobým (Phylloscopus schwartzi)

Saša byl v dobré náladě a rozhodl se vařit jídlo na přání, protože věří svým kuchařským dovednostem nechal se slyšet, že zvládne uvařit v podstatě cokoli. A to by Martin nebyl Martin, aby hned nevyrukoval se smažákem. Jeho argument, že tu měsíc a půl bez jediného smažáku nepřežije, přesvědčil Sašu, aby se do něj pustil i bez vajíček a strouhanky.... A hned že k tomu udělá hranolky, aby to byl smažák jak se patří. No, na první pohled výsledek možná úplně vábně nevypadá, ale výborný byl, to se musí nechat. Martin byl nadmíru spokojený :)

Smažený sýr s hranoly v polních podmínkách

Následující den jsme plánovali vyrazit do některé ze sušších lápš, lápši C, abychom dali Ešusovi šanci ukázat nám, že tu ty hnízda jsou, jen my jsme nemožní a neumíme je hledat a dodal nám optimismu.

Poprvé v terénu s Ešusem

Přesto ale bylo pozorován místního ptactva zajímavé, zvlášť, když nám hned zkraje nad hlavami létaly a křičely kolihy velké.

Koliha velká (Numenius arquata orientalis)

Kromě dospělců jsme také nalezli jedno koliží hnízdečko s čerstvě vylíhlím chundelatým kuřátkem. A zbylými třemi běhajícími okolo. To byl neuvěřitelný zážitek.
Se Sašovým příjezdem nám přibyly také nejrůznější výdobytky. Porazil zdejší drobné břízky a z jejich kmene každému z nás udělal dlouhé bidlo, kterým jsme mohli zkoušet o krok napřed, zda se propadneme či ne, a když, tak jak hluboko. Nesmírně užitečné. Byly i dost pevné na to, abychom se o ně opřeli a rozložili váhu. A když už vše selhalo a zapadli jsme do bažiny, byly skvělým nástrojem pro přidržení a vyhrabání se ven. Co bychom si bez Saši počali?

Zuzka v terénním

Jinak bohužel, ani s Ešusem se nám nepovedlo najít závratný počet hnízd. Kromě koližího jsme našli také čejčí, hnízdo lžičáka a nakonec, ze kterého jsme měli radost největší, drobné a důkladně maskované hnízdo jespáka dlouhoprstého (Calidris subminuta).

Hnízdo jespáka dlouhoprstého (Calidris subminuta)

O další drobné překvapení se nám postarala ještěrka živorodá, kterou jsme našli při našem věčném civění do trávy. Trochu jsme se podivili, neb ještěrku jsme tu tak nějak nečekali.
Poslední nález bylo hnízdečko lindušky zelené (Anthus hodgsoni). Tyto lindušky tu zdá se jsou celkem běžné, pár nám jich zpívá kolem tábora a jedna se dokonce chytla do sítě.

Linduška zelená (Anthus hodgsoni)

Saša nemeškal a z dovezených prken začal stavět naší laboratoř/kuchyň. Zatím to vypadá dost dobře a jak se později ukázalo, také dobře poslouží. Zejména velký stůl s lavicemi, na který byl Saša po právu hrdý.

Rozestavěná kuchyňolaboratoř

Dny rychle ubíhaly a my si zavedly každodenní rutinu: Vstát, napnout sítě, nasnídat se (chleba, byl-li ještě poživatelný, zbytky od večeře, nebo něco sladkého - jako těstoviny s kakaem, nebo co zkrátka bylo po ruce. Probudit se čajem či kafem. Dát si panáka (z tohoto ranního jsem se obvykle snažila vyvlíknout, ale na druhou stranu je to dobrá dezinfekce...). Připravit věci do terénu. Projít/proplout lápšu. Polední pauza v bažinách, obvykle s posezením na člunech. Oběd v podobě společné konzervy, kterou jsme si posílali a dloubali z ní maso pomocí popsiklů, jichž jsme měli zásobu kvůli značení hnízd. Dezert a průběžné svačinky v podobě čokoládových konfetek, kterými jsme si každé ráno naplnili kapsy. Vrátit se zhruba na večeři. Usušit všechno mokré, zejména holiny (zevnitř). Zatímco hlavně Martin s Ešusem probírali data a další strategie, já se obvykle nabídla Sašovi, zda nechce pomoct s přípravou večeře. Obvykle (rozuměj vždy), jsem ale akorát vyfásla umytí nádobí, což je velmi nevděčná práce, neb kotle, ve kterých jsme vařili, byly zvenčí úplně černé od sazí, které nešly dolů. Jakýsi jar tomu moc nepomohl a voda, připravená v lavoru na mytí byla poměrně odporná, mastná a plná mrtvého hmyzu, po tom, co se v ní nádobí mylo několik dnů po sobě, protože se samozřejmě nikomu nechtělo nosit novou z asi 200-300 mentrů vzdáleného Bajkalu. Ani mě. A když už jsem nádobí myla několikátý den po sobě, ostatní se mi vždy smáli a občas padla otázka, proč se do toho pomáhání hrnu. Vlastně ani sama nevím. Neefektivní mytí nádobí bylo následováno asi čtvrthodinovým drhnutím rukou mastných a úplně černých od sazí. Občas jsem i čekala, než se na ohni trochu ohřeje voda, protože to za boha nešlo dolů. A když jsem se zbavila povinnosti s nádobím a večeře ještě nebyla, čekalo mě mnohem příjemnější krájení zeleniny na salát. Tedy, dokud jsme měli zeleninu. Když došla, stále se dalo něco dělat s desítkami hlávek zelí, které ale postupně začínaly v pytli trochu kvasit. A česneku a cibule bylo naštěstí taky vždycky dost.

Během pár dní všechno rozkletlo a všude se objevila kvanta hmyzu

Kolem přibližně 10. června vyrašili čerstvě zelené lístky břízám, všechno začalo překotně rozkvétat a začal se objevovat hmyz. Oblohu v některých místech křižovala snad milionová hejna vážek, které nám ale zdaleka nevadily tak, jako protivné drobounké mušky v bažinách, ale především všudypřítomní komáři a hovada.

Vážek bylo všude dost - co do počtu, tak do druhů

A jakmile se tento hmyz objevil, začal nám znaně znepříjemňovat život. Komáři se během dne objevovali zejména ve dvou vrcholech - asi na hodinu během dopoledne a na hodinu přesně v době, když jsme zasedli k večeři. Na metru krychlovém vzdušného prostoru jich bylo vždy alespoň pět a létali tak člověku mezi jídlem a obličejem a kousali. Já asi jako jediná neměla pevné kalhoty, ale obyčejné tepláky, a tak jsem během večeře vyfasovala třeba 40 bodanců do každého kolene a neustále je odháněla ze stehen. Když už nás moc štvali, dali jsme na babské rady, sesumírovali jsme se k ohni, protože kouř prý komáry odhání (není pravda), jedli česnek (taky moc nefunguje) a snažili se je odpudit vodkou (pak už je člověk sice vnímal víc, ale taky jsem nezaznamenala velkou účinnost).Večery jsme strávili kolem ohně a s vodkou, plus stahováním a přepisováním dat do počítače.

Osvěžení po návratu z terénu

Během několika dnů Saša pilně pracoval v táboře. Kromě březových holí nám vyrobil pádla k člunům na přání. Po našem stěžování, že bez pádel tohle fungovat nebude, s Ešusem koupili nějaká obyčejná plastová pádla v Ulan-Ude, ale ta se občas celkem nebezpečně ohývala a nedalo se o ně pořádně opřít, když jsme v člunu museli překonat nějaký úsek mechu, který by přiliš měkký, abychom se na něja mohli postavit, či se jen opřít, ale dost pevný na to, aby po něm člun pohodlně přejel.
Kromě pevnějších pádel Saša postavil krásnou kuchyňolaboratoř, urovnal zásoby u sebe v chatce, po svojí podlahou vykopal sklípek, vypolstrovaný polystyrenem, aby se tam držel trochu chlad, neb dny se začaly nápadně oteplovat. Protože nám nebylo dovezeno tolik prken, kolik jsme si objednali, mohli jsme si vybrat, jestli poslední stavba bude baňa na saunění a sprchování nebo nějaká alespoň chatrná kadibudka. Celkem jednomyslně jsme dali přednost bani, protože po týdnu v táboře, kdy jsme se neměli kde umýt - jen v ledovém Bajkale nebo fofrem někde mezi borovicemi hrncem ohřáté vody.
Baňu Saša vymyslel krásně. Z prken sbil kostru a stěny byly jen z modré plachty. Dovnitř přišla zbylá kamna s utěsněným komínem ven a aby neunikalo teplo, měla baňa dokonce předsíň na převlékání a v hlavní místnosti vznikla i prostorná lavice.

Nenápadně vyhlížející kanál zarostlý vodní trávou. Aneb naše téměř každodenní překážka před studijní plochou. Zlepšili jsme ale náš um opírání se o březovou hůl a opatrném našlapování na trsy vegetace.

Jeden den jsme se vydali do terénu i přes hřmění ozývající se ze všech stran. Vybrali jsme si už podruhé lápšu A, protože byla nejblíž a nejrychlejší na projití a poblíž lesa, do kterého se dalo v případě potřeby schovat. Asi v polovině už to vypadalo, že se na nás opravdu řítí pěkný slejvák hned asi ze tří stran, a tak jsme po krátkém rozmýšlení vzali do zaječích. Kdo by taky chtěl stát jako nejvyšší bod uprostřed rozsáhlých plochých bažin při bouřce, že?

Žene se na nás bouřka

Stočili jsme se tedy do strany a do lesa a stále pokukovali po hnízdech. Najednou asi metr přede mnou z vyšší trávy prudce vylétl vodouš bahenní. Hnízdo tohoto bahňáčka jsme zatím neobjevili a já najednou věděla, že je kousek přede mnou. Musím ale říct, že jsme se Zuzkou ještě chvíli hledaly, něž jsme velmi dobře maskované hnízdo se čtyřmi nazelenalými, čokoládově flekatými vajíčky objevily. Chtěli jsme vajíčka ještě rychle změřit, než zmokneme. Vybavení měl Ešus, ale ať jsme křičeli, jak jsme křičeli, Ešus zmizel v lese a už jsme se ho nedovolali. Hnízdo jsme tedy označili a zaznamenali jeho polohu a stav a když jsme viděli Ešuse mihnout se mezi stromy v dáli, na samém kraji lápše, svižným tempem jsme se vydali za ním do tábora.

První hnízdo vodouše bahenního (Tringa glareola) - trochu odmaskované

Po příchodu do tábora, když jsme zjistili, že nás všechny bouřky krásně minuly, ač byly dost blízko, takže vůbec nepršelo, nám Saša ukázal hnízdo konipase bílého, které vypadlo z jeho "podkroví", když ve své chatce něco přerovnával. Konipásci si to místo zřejmě vyhlédli jako hezky ukryté a se snadným přístupem otvorem ve střeše určeným pro komín. Vůbec jsme si nevšimli, že tam konipásci létají. Za tu poměrně krátkou dobu, co jsme si sem navezli chatky stihli ale postavit krásné hnízdečko a naklást šest vajíček.

Hnízdo konipase bílého (Motacilla alba)

Bohužel, přestože jsme vypadlé hnízdo nainstalovali pod otvor do krabice zpátky, rodiče ho už znovu inkubovat nepřiletěli.