(21.-23.3.)
Tak, je to tu. Čas, který poslední roky nadšeně vyhlížím, i když letos spíše s trochou obav. Je po polovině března a díky teplému počasí trvajícímu asi měsíc se bojíme, zda čejky nezanou hnízdit dřív, a tak letos vyrážíme do Jižních Čech na Dívčicko o něco dříve než obvykle. A čeho se tak obávám? Na čejky se samozřejmě těším, ale tento rok nadešel čas i na můj vlastní výzkum a sběr dat, ze kterých bych chtěla poskládat svoji diplomovou práci na téma: "Epigamní projevy samců čejky chocholaté: variabilita akustických a vizuálních atributů toku a vztahy s dalšími reprodukčními ukazateli", kterou budu psát pod vedením Ešuse. Pár lidí z fakulty mě od toho ale trochu zrazovalo, protože to není téma úplně jednoduché, a tak jsem trochu nervózní z toho, aby nedošlo na jejich slova.
Každopádně pátek kolem poledne mě vyzvedává u domu Ešus, jedeme ještě pro Martina Sládečka, jehož hlavní úlohou bude letos pochytat co nejvíc čejčích samic a změřit na nich vše, co se změřit dá.
Když dorazíme k Českým Budějovicím, obhlédneme pár lokalit a sejdeme se s dalšími čejkaři: Víťou Dvořákem, Radkou Piálkovou, Janou Hronkovou a Pavlem Pischekem. Se zapadajícím sluncem dorazíme k pastvině u Jaronic, kde jsou čejky v plném toku, ale je už poměrně šero na to, abych vytáhla kameru a nahrávala.
Proto jen jako ostatní pomáhám připravit tyče a sítě, kterých máme plných 80 metrů, a natáhnout je do pastviny. Je to celkem oříšek, fouká vítr a náš úkol nám tak dost ztěžuje. Každá tyč musí být nejdřív držena a tak to vypadá, jako bychom co dvacet metrů sázeli člověka na držení.
Když byly sítě nataženy a snesla se noc, postávali jsme u cesty kolem pastviny, klepali kosu a osvěžovali se vodkou z placatky, kterou někoho velmi bystrého napadlo vzít s sebou :)
Po zkontrolování, zda se opravdu nic nechytilo (čekali jsme hlavně na čejčí samce) a přidání repráků s nahrávkou hlasu, jsme se přesunuli do hospody v nedalekých Žabovřeskách. Každou přibližně hodinu někdo vyrazil zkontrolovat lokalitu. Ubytování jsme měli zamluveno na Blatecké ornitologické terénní stanici, která je ale značně daleko, a tak jsme se zeptali paní, zda by nás nenechala přespat přímo v hospodě, odkud bychom mohli snadno jezdit kontrolovat sítě (ten kousek navíc řidiči byli ochotni jet i s pivem v krvi). Paní zavolala starostovi, který svolil a nechtěla po nás ani žádný peníz nevíc. Pustila nás do zadního sálu, kde jsme objevili pingpongový stůl a pálku, ale marně jsme hledali druhou a míček. Nakonec jsme si rozhodili spacáky na pódium a dohodli se kdo se kdy vzbudí, aby zkontroloval sítě. Přes veškerou snahu ale náš odchyt skončit úplným nezdarem.
Ráno jsem začala být trochu nervózní, že všichni by se rádi vyspali, ale mě už jistě někde tokají čejky a já nefilmuju. Ešus si nejspíš všiml mého výrazu, naložil mě od auta, vyhodil mě s vybavením u pole u Branišova a jel se zpět do Žabovřesk vyspat. Čejky opravdu krásně tokali, tak jsem využila svoji nově pořízenou kameru s fullHD rozlišením a 40x zoomem, nahrávala a pozorovala veškeré dění na poli. Po pár hodinách mě Ešus s Martinem opět vyzvedli a vyhodili na pastvině u Jaronic, kde už nestály sítě anic mi nebránilo v pozorování. Sami zatím jeli mapovat, na kterých polích se nacházejí čejky. Jako dobrý nápad mi přišlo vylézt na nedaleký posed, postavit si tam stativák a shlížet na pole hezky z výšky. Teda, alespoň do doby, než jsem se o to pokusila. S batohem naplněným technikou, stativákem přes rameno a rozkladatelným křeslem v druhé ruce, které jsem přehodila přes strouhu, nad kterou byl posed postavem, jsem se rozhodla vyšplhat nahoru. Nejdřív jsem musela překonat zmíněnou strouhu, což se zdálo nejsnazší přejitím trámu, který byl součástí posedu a mohl dobře posloužit jako mostek. Samozřejmě ale, když jsem byla už skoro na druhé straně, se ozvalo jen hlasité křup a já se až do půli lýtek zabodla do hnusného smrdutého mazlavého bahna. S několika nadávkami jsem se vyhrabala, požebříku vylezla nahoru. V posedu byly dvě autosedačky, které se šíleně kývaly a byly zarostlé mechem. Nějak jsem se do zbytku malého prostoru pokusila rozestavit stativák a pozorovat. Za pět minut jsem už ale lezla dolů, protože to tam tak smrdělo močí, že jsem so rozhodla, že tohle nemám zapotřebí a radši budu pozorovat od cesty...
Odpoledne jsme jeli na oběd do žabovřeské hospody, kde jsme se sešli s Tomášem Albrechtem, který měl přdat Ešusovi nějaké náčiní na uskladnění spermatu, které jsme chtěli čejákům odebírat. Po poměrně detailním návodu, jak z nich sperma dostat jsme se rozloučili a vyrazili dál.
Poslední lokalitou, který mě čekala, bylo pole u Zbudova. Když jsem k večeru dopozorovala, všichni jsme se zde sešli a jali se do nedaleké mokřinky opět rozestavovat sítě. Vítr byl snad ještě horší než včera a jediná Radka měla holinky, tak bylo stavění malinko stížené. Nechali jsme sítě stát a postávali u aut, do kterých jsme se postupně kvůli zimě přesunuli. Netrvalo ale dlouho a Martin se vrátil od sítí s prvním úlovkem, kterým sice nebyla čejka, ale vodouš rudonohý nás také velmi potěšil.
Změřili jsme mu asi vše, co se dalo a tři lidé dali hlavy a ruce dohromady, aby si vyzkoušeli čerstvě nebyté vědomosti o odspermování.
Kloaku dráždili a dráždili, něco málo vyteklo, ale nakonec se dospělo k závěru, že náš vodouš bude nejspíš samička :)
Před vypuštěním jsme ještě nebohého bahňáka zavřeli do krabice na měření personality a dívali se a filmovali, jak se bude chovat, než jsme mu otevřeli dvířka a nechali ho nakvašeně odkráčet do tmy.
Po chvíli začalo drobně pršet, ale aktuální předpověď ukazovala, že to nebude nic hrozného, a tak jsme šli opět zkontrolovat sítě, kde se tentokrát chytil vodouš tmavý. Tímto úlovkem byl Martin celkem nadšen, protože chytit je takhle brzo v sezóně není zřejmě úplně běžnou záležitostí. Přirazili jsme auta k sobě, otevřeli kufry, přes ně hodili celtu, aby na nás nekapalo a zopakovali měřicí procedúru. Když vodouš vylezl z krabice, stál chvíli hned před vchodem kousek od nás a nasupeně kýval hlavou a celým tělem nahodu a dolu, než pomalu odešel.
Začalo se poměrně připozdívat a protože odchyt vypadal na celou noc, odvezl mě Ešus na blateckou stanici, abych se alespoň já trochu vyspala a mohla za úsvitu vstát a jít pozorovat čejky na pole u Blatce. Stanice byla potemnělá, ale s okenicemi či světlem jsem se příliš neobtěžovala, vylezla na palandu a spala.
V asi šest hodin mě vzbudil budík. Otevřela jsem okno s výhledem na rybník, ale déšť, který zanechával na hladině nespočet teček mě vůbec nepotěšil. Rozhodla jsem se tedy chvíli počkat na Martina s Ešusem, kteří by se měli brzy vrátit a dospat, co mohli. Mezitím jsem pozorovala párek hoholů plující po stále ještě potemnělé hladině nedaleko stanice. Bylo by fajn, kdyby se tu rozhodli zahnízdit.
Martin s Ešusem dorazili, roztáhli spacáky a nařídili klid alespoň do jedenácti. Počasí stále nevypadalo přívětivě pro pozorování, a tak jsem se k nim přidala. Sice jsem v noci spala, ale zase ne tak moc, abych nemohla usnout. Kolem poledne pršelo stále, a tak nám nezbylo než zbalit saky paky, předat si nějaké věci s Radkou u náhodné benzínky, a vyrazit směr Praha. Dost mě mrzelo, že jsem nakonec pozorovala jen jeden den, což je dost málo, protože čejky jsou v plném toku a nemuselo by jim to dlouho vydržet. Rozhodla jsem se v úterý vzít auto, vrátit se sem a pobýt alespoň do středy.
