čtvrtek 25. prosince 2014

Sváteční Vltava

Jako už je nám skoro tradicí, i letos jsme se kolem Vánoc - letos na první svátek vánoční vydali k Vltavě do Tróji. Letos jsem se těšila o to víc, že jsem pod stromečkem nalezla nový dalekohled - Nikon Monarch 10x42 a nemohla jsem se dočkat, až ho vyzkouším. Kromě skvělého obrazu a pevného zevnějšku (můj starý dalekohled se začal trošku rozlézat) je až neuvěřitelně lehký. 600 gramů není oproti 1000 g, na které jsem zvyklá, v ruce ani na krku skoro cítit.
Dalekohled při prvním testování neselhal, jen těch ptáků by na Vltavě mohlo být o trochu víc. Není se čemu divit, v tak teplé zimě asi nemají potřebu stahovat se příliš na jih a k řekám. Radost nám ale udělalo množství potápek malých, hejno hoholů (nejméně 3M a 3F), slípky, lysky, kormoráni, racci (ač bouřního, kterého jsem si přála, jsme nenašli), poláků chocholaček jen kolik bychom napočítali na prstech rukou (možná i jedné) a nějaké ty volavky sedící tradičně na stráni na pozemku pražské ZOO.
Nebyli jsme ani jedinými ptákomilci procházejícími se kolem ZOO, dočkali jsme se nečekaného setkáni s Martinem Bullou a jeho rodinou, která si vyrazila na povánoční procházku.
Přestože jsme měli foťák, na focení jsme zanevřeli. Až těsně před odjezdem nám zapózovala "nafouknutá" červenka s vzezřením barevného tenisáku na tenoučkých nožičkách, která se nám předváděla asi dva metra před objektivem. A toho se nedalo nevyužít :)


středa 24. prosince 2014

Vánoce v Klecánkách

Letošní rok je to již potřetí, kdy jsme se krátce po obědě vypravili do Klecánek, na tradiční zpívání vánočních koled za doprovodu živé hudby přímo na náměstí. Letos již poučeni a vybaveni také lucernou, abychom si mohli odnést betlémské světlo jsme byli mezi prvními shromážděnými a čekali na shromáždění sboru místních. Po asi hodinovém společním zpívání jsme sjeli dolů k řece, abychom se podívali, co letos přiletělo za ptactvo. Možná i díky teplé zimě jsme však zpočátku byli poměrně zklamaní, neb jsme v dálce sice viděli pár racků, ale po hoholech, morčácích, ale dokonce i polácích nebo hejnech lysek jako by se země slehla. Náladu nám vylepšil konipas horský na zábradlí u přítoku. Potom jsme přejeli k ostrůvku s nadějí, neobjevíme-li opět kachniky mandarínské, které se tu pravidelně v zimě vyskytují. Nejdřív až na pár březňaček vypadá ostrůvek pustý, ale záhy je vidíme! Dva samečci přece přiletěli. Jeden z nich je jaksi zvláštní. Chybí mu výrazná oranžová barva, zbarvením se trošičku liší a nemá ani typické plachtovité letky, co by se mu zvedaly na zádech. Pravděpodobně tedy nejde jen o nějakou barevnou odchylku, ale možná o křížence s kachničkou karolínskou. Bohužel ale nemáme foťák k pořízení pořádné fotodokumentace...
Snad se tu zdrží a ještě tuto zimu ho vyfotíme.

středa 26. března 2014

Mrazivé čejkování

(25.-26.3. 2014)


Jak jsem si naplánovala, tak jsem udělala. V úterý hned následující týden jsem si přivstala, po delší době sedla za volant a vyrazila směr Dívčice. 
Den jsem strávila pozorováním a filmováním čejek na již známých lokalitách. Do pole jsem pokládala diktafony, aby se mi na ně pokud možno nahrál hlas tokajících samečků, které jsem zároveň filmovala a do dalšího diktafonu si namlouvala veškerý komentář - především o jejich chování a detailní popis jednotlivců, abych byla schopná je identifikovat podle individuální kresby, když se nám, jak to po minulém nevydařeném odchytu vypadalo, zřejmě nepodaří nasadit kroužky.
Čejky tokají akčně a pozorování mě baví, je to takový příjemný oddych od toho pražského shonu. Jen kdyby bylo trochu tepleji... 
K večeru, když se stmívá balím věci a jedu k terénní stanici u Blatce, kde se chystám strávit noc. U toho chystání ale nakonec jen zůstalo, protože ve stanici už zřejmě někdo byl. Přesto jsem zkusila zaklepat na dveře a poprosit přítomné, zda by nevadilo, kdybych přespala. Bohužel se ukázalo, že na stanici je její správce, který se netvářil ani trochu nadšeně a jasně vyjídřil svoji nevoli nad tím, že si jen tak troufnu přijít, neohlášená, navíc ještě s klíči, které nemám mít. Stručně řečeno, byla jsem vykopnuta. Pocit to nebyl vůbec příjemný, v noci mělo mrznout a já neměla kde přespat. Ani prolétávající silueta kalouse mi náladu příliš nezlepšila. Každopádně jsem byla jsem velmi ráda, že u mám alespoň auto. Zaparkovala jsem ho kousek za vesnicí na druhém břehu Blatce, snažila se ho zatím vytopit jak jen to šlo, navlékla jsem na sebe kabát, nejedla se, zkusila přehrát dnešní data na počítač a nakonec si na zadní sedačce roztáhla spacák, sundala kabát a v těch asi pěti vrstvách oblečení šla spát, neb jsem od přírody zmrzlík. Spaní v autě není to úplně nejpohodlnější, ale mnohem horší byla zima, kterou jsem se v noci párkrát vzbudila. Upřímně doufám, že už žádnou mrazivou noc nebudu muset přečkávat v autě.

Moje mrazivé nocležiště

Asi v šest mi zazvonil budík. Otevřela jsem oči, abych přes zamlžená okýnka mžourala, zda je mlha i venku, nebo se mi to jen zdá. Zrovna dnes mi ale nebylo takové teplo, abych měla potřebu znovu zavřít oči a ještě si pospat, a tak jsem vylezla ven do krajiny zakraté hustou mlhou. Vzala jsem tedy alespoň foťák, abych si nafotila krásnou atmosféru mlžného prostředí a omrzlé trávy, mechů a pavučin.

Konec světa :)

Ranní jinovatka

I přes ten nečas se hráz rybníka hemžila zpěvným ptactvem a jejich zpěv se ozýval z mnohých vysokých stromů. Nejnápadnější byli budníčci menší se svým nezaměnitelným "cilp-calp".
Kolem sedmé hodiny potkám na hrázi pána s pejskem, prohodíme pár slov a já si všimnu, že se mlha pomalinku zvedá, a tak bych měla brzy vyrazit na čejky.
Rozhodla jsem se zajet opět k Jaronicím. Mimo jiné na této lokalitě bylo výhodné, že je poměrně daleko, takže se auto stihlo vytopit a já jsem trochu rozmrzla. Na této lokalitě bohužel už čejky zjevně hnízdí a pořádně netokají. Pár hodin jsem sledovala a popisovala si samečky, ale nakonec jsem se rozhodla jet zpět do Prahy, abych, jak jsem měla v plánu, alespoň stihla odpolední karate.

Všudypřítomné srnčí

neděle 23. března 2014

Šestá sezóna čejkování

(21.-23.3.)

Tak, je to tu. Čas, který poslední roky nadšeně vyhlížím, i když letos spíše s trochou obav. Je po polovině března a díky teplému počasí trvajícímu asi měsíc se bojíme, zda čejky nezanou hnízdit dřív, a tak letos vyrážíme do Jižních Čech na Dívčicko o něco dříve než obvykle. A čeho se tak obávám? Na čejky se samozřejmě těším, ale tento rok nadešel čas i na můj vlastní výzkum a sběr dat, ze kterých bych chtěla poskládat svoji diplomovou práci na téma: "Epigamní projevy samců čejky chocholaté: variabilita akustických a vizuálních atributů toku a vztahy s dalšími reprodukčními ukazateli", kterou budu psát pod vedením Ešuse. Pár lidí z fakulty mě od toho ale trochu zrazovalo, protože to není téma úplně jednoduché, a tak jsem trochu nervózní z toho, aby nedošlo na jejich slova. 
Každopádně pátek kolem poledne mě vyzvedává u domu Ešus, jedeme ještě pro Martina Sládečka, jehož hlavní úlohou bude letos pochytat co nejvíc čejčích samic a změřit na nich vše, co se změřit dá.


Když dorazíme k Českým Budějovicím, obhlédneme pár lokalit a sejdeme se s dalšími čejkaři: Víťou Dvořákem, Radkou Piálkovou, Janou Hronkovou a Pavlem Pischekem. Se zapadajícím sluncem dorazíme k pastvině u Jaronic, kde jsou čejky v plném toku, ale je už poměrně šero na to, abych vytáhla kameru a nahrávala. 


Proto jen jako ostatní pomáhám připravit tyče a sítě, kterých máme plných 80 metrů, a natáhnout je do pastviny. Je to celkem oříšek, fouká vítr a náš úkol nám tak dost ztěžuje. Každá tyč musí být nejdřív držena a tak to vypadá, jako bychom co dvacet metrů sázeli člověka na držení.


Když byly sítě nataženy a snesla se noc, postávali jsme u cesty kolem pastviny, klepali kosu a osvěžovali se vodkou z placatky, kterou někoho velmi bystrého napadlo vzít s sebou :)
Po zkontrolování, zda se opravdu nic nechytilo (čekali jsme hlavně na čejčí samce) a přidání repráků s nahrávkou hlasu, jsme se přesunuli do hospody v nedalekých Žabovřeskách. Každou přibližně hodinu někdo vyrazil zkontrolovat lokalitu. Ubytování jsme měli zamluveno na Blatecké ornitologické terénní stanici, která je ale značně daleko, a tak jsme se zeptali paní, zda by nás nenechala přespat přímo v hospodě, odkud bychom mohli snadno jezdit kontrolovat sítě (ten kousek navíc řidiči byli ochotni jet i s pivem v krvi). Paní zavolala starostovi, který svolil a nechtěla po nás ani žádný peníz nevíc. Pustila nás do zadního sálu, kde jsme objevili pingpongový stůl a pálku, ale marně jsme hledali druhou a míček. Nakonec jsme si rozhodili spacáky na pódium a dohodli se kdo se kdy vzbudí, aby zkontroloval sítě. Přes veškerou snahu ale náš odchyt skončit úplným nezdarem.

Ráno jsem začala být trochu nervózní, že všichni by se rádi vyspali, ale mě už jistě někde tokají čejky a já nefilmuju. Ešus si nejspíš všiml mého výrazu, naložil mě od auta, vyhodil mě s vybavením u pole u Branišova a jel se zpět do Žabovřesk vyspat. Čejky opravdu krásně tokali, tak jsem využila svoji nově pořízenou kameru s fullHD rozlišením a 40x zoomem, nahrávala a pozorovala veškeré dění na poli. Po pár hodinách mě Ešus s Martinem opět vyzvedli a vyhodili na pastvině u Jaronic, kde už nestály sítě anic mi nebránilo v pozorování. Sami zatím jeli mapovat, na kterých polích se nacházejí čejky. Jako dobrý nápad mi přišlo vylézt na nedaleký posed, postavit si tam stativák a shlížet na pole hezky z výšky. Teda, alespoň do doby, než jsem se o to pokusila. S batohem naplněným technikou, stativákem přes rameno a rozkladatelným křeslem v druhé ruce, které jsem přehodila přes strouhu, nad kterou byl posed postavem, jsem se rozhodla vyšplhat nahoru. Nejdřív jsem musela překonat zmíněnou strouhu, což se zdálo nejsnazší přejitím trámu, který byl součástí posedu a mohl dobře posloužit jako mostek. Samozřejmě ale, když jsem byla už skoro na druhé straně, se ozvalo jen hlasité křup a já se až do půli lýtek zabodla do hnusného smrdutého mazlavého bahna. S několika nadávkami jsem se vyhrabala, požebříku vylezla nahoru. V posedu byly dvě autosedačky, které se šíleně kývaly a byly zarostlé mechem. Nějak jsem se do zbytku malého prostoru pokusila rozestavit stativák a pozorovat. Za pět minut jsem už ale lezla dolů, protože to tam tak smrdělo močí, že jsem so rozhodla, že tohle nemám zapotřebí a radši budu pozorovat od cesty...
Odpoledne jsme jeli na oběd do žabovřeské hospody, kde jsme se sešli s Tomášem Albrechtem, který měl přdat Ešusovi nějaké náčiní na uskladnění spermatu, které jsme chtěli čejákům odebírat. Po poměrně detailním návodu, jak z nich sperma dostat jsme se rozloučili a vyrazili dál.
Poslední lokalitou, který mě čekala, bylo pole u Zbudova. Když jsem k večeru dopozorovala, všichni jsme se zde sešli a jali se do nedaleké mokřinky opět rozestavovat sítě. Vítr byl snad ještě horší než včera a jediná Radka měla holinky, tak bylo stavění malinko stížené. Nechali jsme sítě stát a postávali u aut, do kterých jsme se postupně kvůli zimě přesunuli. Netrvalo ale dlouho a Martin se vrátil od sítí s prvním úlovkem, kterým sice nebyla čejka, ale vodouš rudonohý nás také velmi potěšil.


Změřili jsme mu asi vše, co se dalo a tři lidé dali hlavy a ruce dohromady, aby si vyzkoušeli čerstvě nebyté vědomosti o odspermování.


Kloaku dráždili a dráždili, něco málo vyteklo, ale nakonec se dospělo k závěru, že náš vodouš bude nejspíš samička :)


Před vypuštěním jsme ještě nebohého bahňáka zavřeli do krabice na měření personality a dívali se a filmovali, jak se bude chovat, než jsme mu otevřeli dvířka a nechali ho nakvašeně odkráčet do tmy.

Po chvíli začalo drobně pršet, ale aktuální předpověď ukazovala, že to nebude nic hrozného, a tak jsme šli opět zkontrolovat sítě, kde se tentokrát chytil vodouš tmavý. Tímto úlovkem byl Martin celkem nadšen, protože chytit je takhle brzo v sezóně není zřejmě úplně běžnou záležitostí. Přirazili jsme auta k sobě, otevřeli kufry, přes ně hodili celtu, aby na nás nekapalo a zopakovali měřicí procedúru. Když vodouš vylezl z krabice, stál chvíli hned před vchodem kousek od nás a nasupeně kýval hlavou a celým tělem nahodu a dolu, než pomalu odešel.

Začalo se poměrně připozdívat a protože odchyt vypadal na celou noc, odvezl mě Ešus na blateckou stanici, abych se alespoň já trochu vyspala a mohla za úsvitu vstát a jít pozorovat čejky na pole u Blatce. Stanice byla potemnělá, ale s okenicemi či světlem jsem se příliš neobtěžovala, vylezla na palandu a spala.


V asi šest hodin mě vzbudil budík. Otevřela jsem okno s výhledem na rybník, ale déšť, který zanechával na hladině nespočet teček mě vůbec nepotěšil. Rozhodla jsem se tedy chvíli počkat na Martina s Ešusem, kteří by se měli brzy vrátit a dospat, co mohli. Mezitím jsem pozorovala párek hoholů plující po stále ještě potemnělé hladině nedaleko stanice. Bylo by fajn, kdyby se tu rozhodli zahnízdit.


Martin s Ešusem dorazili, roztáhli spacáky a nařídili klid alespoň do jedenácti. Počasí stále nevypadalo přívětivě pro pozorování, a tak jsem se k nim přidala. Sice jsem v noci spala, ale zase ne tak moc, abych nemohla usnout. Kolem poledne pršelo stále, a tak nám nezbylo než zbalit saky paky, předat si nějaké věci s Radkou u náhodné benzínky, a vyrazit směr Praha. Dost mě mrzelo, že jsem nakonec pozorovala jen jeden den, což je dost málo, protože čejky jsou v plném toku a nemuselo by jim to dlouho vydržet. Rozhodla jsem se v úterý vzít auto, vrátit se sem a pobýt alespoň do středy. 



sobota 15. února 2014

Jižní Čechy a labuť malá

 Labuť malá a kachna divoká

Vypadá to, že zima to už vzdala. Hlásí slunečný den, a tak v širším složení s Vaškem Johnem a Martinem Došlým si vyjíždíme užít předjarního ptáčkování. Začínáme kousek za Prahou, odkud měl Vašek jakousi informaci o ptáku podobnému sovici krahujové. Dorážíme na místo a nějaký čas věnujeme prohlížení v zástavbě. Což o to, tady bychom si ji dovedli představit. Ale bez úspěchu. Na závěr kolem pomalu prolétá krahujec a je dost možné, že u pozorovatele došlo k pomýlení.
 
 
 Labuť velká a malá

Odtud již míříme do jižních Čech, respektive do Českých Budějovic, kde je už pár dnů hlášena labuť malá. Přijíždíme na místo a při prvním pohledu do okulárů ji už vidíme. Pohybuje se ve skupině šestnácti labutí velkých a celé hejnko přeplouvá od jednoho břehu ke druhému, podle toho, odkud přichází krmení. Naštěstí máme pár kousků pečiva, a tak k nám hejnko rychle nalákáme. A s tím máme i příležitost si labuť malou pořádně prohlédnout. Děláme si legraci, že bychom mohli založit novou twitcherskou disciplínu - feedlist, tedy soutěž, kolik kdo nakrmí druhů ptáků (vloni se nám podařilo nakrmit labuť zpěvnou u Drnholce a teď malou v Budějovicích). 

  Labuť malá a kachna divoká

Kromě labutí tu prolétne ještě slípka a je tu samička hvízdáka. 

 Hvízdák euroasijský

Zatímco po březích se procházejí kavky a havrani.

 Kavka obecná

Od Vltavy pak míříme k Volešku, zda tam budou nějaké husy. Jsou - až dvě stě hus velkých a asi dvacítka běločelek. Těsně před příchodem je zvedá orel mořský. U něho se po chvíli objeví druhý a alespoň jednou předvedou společný vzdušný přemet. Další husy nacházíme ještě v polích v okolí. Poté pomalu projíždíme kolem Zbudovských Blat. Chvíli se autem honíme s dvojicí divočáků, kteří v plném trysky překonávají několik set metrů do lesíku. 

 Prase divoké

Zdá se, že kromě káňat lesních a volavek popelavých tu nic dalšího není. Ale sotva se otáčíme na cestu zpět, můžeme pozorovat let páru motáků pilichů a vzápětí dvě kaně rousné. 

 Pár pilichů

Nakonec ještě přilétá sedm čejek a hejnko špačků. Zlom zimy nemůže být vyjádřen lépe, na zemi čejky a špačci, zatímco nad nimi ještě loví piliši a káňata rousná. 

 Hejno čejek a špačků

 Odtud se ještě jedeme podívat k Vlhlavskému rybníku a dobře děláme. Kromě volavky bílé zahlédneme hejno vran černých, husici liščí, sto padesát čejek a osamocenou kolihu velkou. 

 U Vlhlavského rybníka

Poslední cesta už se setměním směruje u Písku do lesa, kde se chceme podívat po kulíškovi. Procházíme poměrně velký úsek, ale kulíška se nám přivábit nepovedlo. Odměnou za námahu bylo aspoň houkání puštíka obecného. 

 Labuť malá - nový druh pro celou naši výpravu



úterý 28. ledna 2014

Centrum Prahy

26. ledna 2014


Konečně trochu přituhlo. Což je pro zimní pozorování vždycky super. Stojaté vodní plochy pokryje ledový příkrov a ptákům nezbude nic jiného, než se koncentrovat na hladiny řek. Pak je Vltava v Praze jednou z výborných ptačích lokalit, a to i přímo v centru na Starém Městě. Procházím za mrazíku pár set metrů od železničního mostu až po Střelecký ostrov.  Hned je vidět, že krmení  ptáků na řece je vcelku hojnou kratochvílí nejen pro děti. Kolem každého krmení se shromáždí desítky ptáků -na hladině o příděly pečiva bojují labutě, lysky a kachny, ve vzduchu vládnou racci chechtaví, zatímco náplavky patří holubům. To se opakuje ještě několikrát a ty samé scénky jsou vidět i na druhém břehu. Labutí je jistě přes sto, kachny a především rackové tu jsou  po stovkách. Jednotvárnou masu těchto druhů tu  a tam doplní v tomto místě "vzácný" jedinec. Např. za celou cestu jsem viděl pouze jednoho poláka chocholačku, dvě potápky malé, dvě slípky zelenonohé a jednoho vybarveného samečka hvízdáka eurazijského.  Ve středu řeky pluje několik racků bouřních. Další akumulace racků je v okolí Střeleckého ostrova.  Odpočívají tu desítky racků chechtavých, racci bouřní, racci bělohlaví a jeden nápadný racek stříbřitý. Asi by se tu mezi velkými racky toho našlo více, ale tentokráte nemám stativák. U břehu je v hejnu kachen nápadný melanický  sameček březňačky a tečkou je "pražská známá" krotká berneška rudokrká.




neděle 12. ledna 2014

Lifelist - Martina

Tak jsem si k tomu konečně sedla a pokusila se dát dohromady svůj aktualizovaný life list - tj. všechny druhy ptáků, které jsem za svůj život viděla. Kromě druhů pozorovaných v ČR tam najdete i značné množství ptáků z Keni (EAK), kterou jsme navštívili v roce 2007 a 2010, několik druhů jsem pozorovala také při návštěvě Thajska (T) v roce 2008 a Dominikánksé republiky (DOM), kde jsme byli o rok později. Jednotlivé ptáky jsem pozorovala v Egyptě (ET) - 2006, 2007 a jednodenní cestě do Izraele (IZ) - 2007. Některé Evropské druhy jsem si připsala v Německu (D) - 2008, 2009, 2012, Velké Británii (GB) - 2009 a Chorvatsku (HRV) - 2012. Za nejnovější přírůstek asi tří desítek druhů vděčím "expedici" k ruskému Bajkalu (RU) v červnu 2013.

Číslo, ke kterému jsem došla je tak zatím 611 druhů. Není to možná číslo 100% přesné, ale nejpřesnější ke kterému jsem došla.