2. srpna 2009
Druhý víkend strávený v Londýně už je tady, a tak rychle plánuju nějaký výlet za ptactven. Rozhodla jsem se navštívit rezervaci RSPB nazvanou Cliff Pools, prakticky na stejném místě jako East Tilbury, akorát na druhém břehu Temže. Po menším zmatku, ze kterého nádraží mi tam vlastně jede vlak, jsem se úspěšně dopravila na místo - do stanice Higham, vzdálené asi 5 km od rezervace. Na pomalém internetu se dalo zjistit, že do vesnice Cliff vedle rezervace jede autobus. Jak jsem ale zjistila na zastávce, v sobotu jede jen třikrát denně a dnes - v neděli - ani jednou. Takže pěšky. Nebylo by to až tak strašné, kdybych alespoň měla mapu. Takhle jsem se orientovala jen podle toho, co jsem si zapamatovala z internetu a doslova podle Slunce. Nikoho, koho bych se mohla zeptat na cestu jsem nikde neviděla. Našla jsem ale pěší stezku, která vypadala dost nadějně, než se ukázalo, že je slepá. POblíž posledního rozcestí jsem ale potkala lidi, kteří mi ochotně poradili, kudy do Cliff. Potom už se stačilo zeptat náhodných a vzácných kolemjdoucích jen dvakrát a byla jsem na místě. Bez mapy se tady cestuje opravdu špatně, protože tady nemají žádné ukazatele směru a dokonce ani vesnice nejsou označeny jménem! Jediné značky (mě pramálo nápomocné) jsou tu názvy silnic a upozornění, že pěší stezka je opravdu pěší stezka! 
Nicméně jsem asi po dvou hodinách pěší chůze a zmatku jsem opravdu dorazila do rezervace Cliff Pools. Jde vlastně o několik menších jezer v těsné blízkosti řeky, do které ale neústí. RSPB, místní ptačí organizace rezervaci hezky oplotila tak, aby se dovnitř dostali pouze chodci, označila ji naučnou tabulí, mapou a přidala několik letáčků. Vydala jsem se po hezké pěšnce vyšlapané mezi hustými keři a po obou stranách jsem měla jezera. Nejhojnějšími obyvateli byly lysky, potápky malé, poláci chocholačky, poláci velcí, několik bernešek velkých a na první pohled nápadná asi desítka volavek stříbřtých. V dáli byli vidět i čejky, vodouši rudonozí a ještě nějaký větší bahňák, možná vodouš tmavý. 
Jak jsem procházela dál po břehu, objevila jsem skupinku čtyř lžičáků pestrých. Vysoké tóny a trhavý pohyb křídel mě upozornily na vyplašeného pisíka a o kousek dál proletěl stejným směrem kulík říční. Potom mě docela daleko upoutalo prudké potopení nějakého ptáka na hladině. Bylo tu několik potápek malých, ale tohle se zdálo být větší. Chvíli jsem se dívala tím směrem, dokud se na hladině neobjevila krásná kachnice kaštanová. Po cestě kolem jezera jsem kousek před sebou uviděla divokého králíka. Byl ale rychlejší než já s foťákem a zmizel ve křoví. Později se ukázalo, že trávník vedle cesty je doslova zamořen králičím trusem a co chvíli je přímo uprostřed pěšinky vyhrabaný vchod do nory. Později se mi ukáže pěvuška modrá, hejnko stehlíků a zvonků, straka a kosi. Projdu kolem ostrůvku, kde sedí u hnízd a mláďat v prachovém šatu dospělí racci chechtaví. Ostrůvek s nimi sdílí i dvě čejky a dva ústřičníci. Když jsem se dostala zpět na parkoviště, kde začala moje okružní cesta, podívala jsem se na mapu oblasti. Zdá se, že jsem sice obešla tři jezera a do doslších dvou nahlédla, ale celá rezervace je nejméně dvakrát tak velká. Hned vedle mapy byla tabulka, kam lidé mohou zaznamenávat svá pozorování. Ach jo, těch 400 tenkozobců, husice liščí a další ptáci, které jsem nebyla schopná podle anglického názvu identifikovat se nejspíš zdržují v té druhé části rezervace. Bohužel už nemám tolik času a musím pomalu zpět na vlak. Ještě se mi ukáží husy velké a poštolka, pak už se ale opravdu loučím. Spokojená sama se sebou, jak si krásně pamatuju cestu si zvesela vykračuju a sebevědomí mi stoupne až natolik, že se kousek před cílem odhodlám vyzkoušett zkratku. Cesta ale trvá podezřele dlouho a já nemám pocit, že se napojuje na tu, kterou jsem přišla. Konečně se objevily nějaké budovy, ale skoro se mi ani nezdá, že je to Highham. Dorazila jsem na rozcestí, které až nepříjemně připomínalo místo, kde jsem se poprvé ptala na cestu. Ale ne! Takže vůbec nevím, kde jsem. Odhadla jsem tedy směr, kterým bych se měla vydat a který mě zavedl na travnatou pěšinku uprostřed ničeho. Potkala jsem tu jedině další čtyři králíky, než jsem došla ke kolejím, které jsem určitě neměla přejít. 
Už trochu unavená z toho věčného bloudění jsem se otočila a vydala se zpátky. Naštěstí sem narazila na běžce, který mi naznačil směr. Už jsem nic neriskovala a pěkně se vrátila zpět tou cestou, kterou jsem považovala za zkratku a pak vyrazila po silnici, po které jsem přišla, až na to, že mi taky vůbec nebyla povědomá. Na jejím konci se naštěstí objevil Higham - konečně. Na mostě přes koleje jsem potkal posledního zmateného králíka, kterého jsem i stačila vyfotit. Pak jsem si ale všimla, že má nejspíš něco s očima, proto tak bloudí. Zkusila jsem ho tedy zahnat ze silnice někam do křoví a nasedla na vlak. 
Minulý víkend jsem odcestovala do Londýna na čtyřtýdenní jazykový kurz, abych si zlepšila angličtinu. Rozhodla jsem se využít volného času o víkendu a uposlechnout radu zdejšího časopisu Birdwatch, který mě nasměroval do vesnice East Tilbury, nedaleko Londýna, kde je na bahnitém břehu Temže údajně možné spatřit nějaké protahující bahňáky. Jen tři čtvrtě hodiny vlakem a další tři čtvrtě hodiny pěší chůze trvala cesta k Coalhouse Fort, kde jsem vytáhla dalekohled a vrhla se do bahen. Je pravda že podél břehu sice vedla krásná suchá cesta, ale na můj dalekohled 10x50 byla její vzdálenost od vody příliš velká, naž abych si mohla ptáky dobře prohlédnout. Snažila jsem se pokud možno našlapovat na vegetaci, abych se úplně nezaprasila, ale touha po fotce alespoň jednoho z asi deseti břehoušů černoocasých byla silnější. Nad hlavou mi kroužilo překvapivě málo 
racků chechtavých, občas přelétl i nějaký větší - soudím, že zřejmě racek středomořský. Jediným dalším příbuzným, kterého jsem spatřila byl racek mořský - skutečně obrovští ptáci si bohužel sedli vždy až těsně k vodě, takže mě od nich dělila vzdálenost mnoha desítek metrů, které zabralo bahno při odlivu. Jednoznačně nejpočetnějšími ptáky tu byli tenkozobci. Neměla jsem chuť je počítat, ale jejich skupinky se táhly až kam jsem dohlédla, rozhodně jich bylo několik 
set. Občas se mezi nimi objevilo i něco jiného, jako třeba hnědý bahňák spíš většího vzrůstu, který byl ale bohužel docela daleko a zastrčil si zobák pod peří. Při snaze o bližší určení jsem uvízla v bahně, a potom už jen matně rozeznávala obrysy svých bot. Jak jen jsem se mračila na birdwatchera kráčejícího po suché cestě se stativákem na ramenou! Nicméně bahňák se pohnul a já už si mohla být jistá, že je to koliha malá. O chvíli později se ukázala i koliha velká, až na pokraji 
možností mého dalekohledu, ale o jejím dlouhém zobáku nebylo pochyb. Zatímco jsem se brodila blátem, postupně jsem se přibližovala k ostrůvku trávy, který k odpočinku využily husice liščí. Až po nějaké době se mi mei stébly trávy podařilo zahlédnout i černobílé peří ústřičníka. Když s druhou hodinou začal příliv, usadila jsem se na trávě a snažila se trochu odbahnit. Kolem mě létaly konopky, na svůj přílet mě hlasitě upozornila další koliha malá a bůhví kde se vzali další ústřičníci. Během hodiny přišla voda až ke mě, zatímco jsem pozorovala potápějící se kormorány. Pomalu jsem se chystala k odchodu. Tou dobou jsem však ještě netušila, že v Londýně několikrát opět úspěšně zabloudím, takže mi cesta domů potrvá čtyři hodiny... 
6. - 12. července 2009
ději se podařilo dostat blíž sýkoru úhelníčka. Naproti tomu v roští se skrývající pěnice černohlavé nereagovaly. Jedno hodně brzké ráno jsem vyrazili na Chlumskou stráň, zkusit zda nezaslechneme nějakou tu sovu, resp. výra velkého, protože asi před dvěma lety jsme tu našli jeho letku. Před čtvrtou hodinou ranní jsme už procházeli strání stále zahalenou do noční tmy. Šli jsme kousek po kousku, tu a tam pustili výří hlas, ale štěstí jsme neměli. Po rozednění jsme chvilku poseděli na jedné z mýtin a užili se blízkosti červenky obecné. Při cestě zpátky jsme se zastavili na vyhlídce nad Berounkou. 
Celé údolí bylo zaplněno hustou mlhou, která končila právě na úrovní skály, na které jsme stáli. Nádherný pohled. Z Po delší době jsme zase párkrát zahlédli koroptve a především jsme našli místo, které obývala rodinka křepelek. Obešli jsme i okolní rybníky, kde kromě kachen divokých, lysek černých bylo pár poláků chocholaček, potápek roháčů a pár kopřivek obecných. 
Na jeden z všedních dnů jsme dostali pozvání podívat se do přírodní rezervace Cahnov-Soutok kousek pod Lanžhotem. Neodradila nás ani totálně špatná předpověď počasí a dobře jsme udělali, protože se počasí na Moravě umoudřilo a ani jsme nezmokli. Měli jsme před sebou skoro dvanáct hodin na prohlídku této zajímavé lokality. Ověšeni baťohy, dalekohledy i stativákem jsme nasedli na kola a vyrazili do terénu. Už po pár metrech nás obklopila zajímavá krajina typického jihomoravského lužního lesa - rozlehlé louky s mnoha solitérními duby a jasany, husté lesy, nekonečné meandry i rákosiny. Hned zpočátku nás překvapily dvě věci. Tou první byl velký počet hnízd čáp
ů bílých s různě velkou omladinou, tou druhou pak četnost přeletů luňáků hnědých i červených. Rozhodně byli nejhojnější ze všech dravců. Dodnes jsme vždy zahlédli tu jednoho nebo dva ptáky, a tady jich najednou bylo víc než kání. V jednu chvíli dokonce prolétávala dvojice obou druhů pospolu. Kromě nich jsme zahlédli káni lesní, poštolky a mladého jestřába lesního i s ulovenou hrdličkou. Ale hlavně jsme se těšili na další dva druhy. Tím prvním byla pětice již vzletných rarohů velkých. Chvíli trvalo než jsme je objevili posedávající na vzdáleném kmeni, pak se občas prolétli i poblíž nás. A druhým druhem byl orel královský. Hodinku jsme prohledávali obzor kolem až se nám podvakráte podařilo orlí samici zahlédnout
. Kromě dravců jsme pozorovali párek krutihlavů
obecných, sedmihláska hájního, rákosníka zpěvného. Četní byli ťuhýci obecní, zahlédli jsme i ťukýka šedého, lindušku lesní, žluvu hájní, žlunu šedou. Podle hlasů byli kolem cvrčilka zelená i říční a v jedné z rozlehlých luk s vysokým porostem se ozýval chřástal polní. Nečekaným setkáním bylo hejnko několika vlh pestrých, které se pohybovalo zcela netypicky na vysokých stromech lužního lesa. Posledním setkáním přímo u soutoku bylo mladé lišče, které se snažilo dostat se po kmeni k vodě. Krásná krajina, hodně dravců, nové druhy do birdlistu, skvělý průvodce - no co více si přát. Snad jen, že se na Soutok musíme podívat ještě jednou. 
Páteční večer mě zastihl v jednom z pěkných Valtických sklípků. Po dobrém vínku i jídlu se sice nechce moc vstávat, ale když chci být na oběd v Praze a ještě obhlédnout pár rybníků, nic jiného nezbylo. Obloha je podmračená, každou chvilku drobná přeháňka. Ale nic hrozného, co by mě od objížďky odradilo. Lednické rybníky jsou pěkně "zaptačeny" - vládnou oba druhy poláků, potápky roháči s malými, husy velké, tu a tam zrzohlávka rudozobá. Přelétávají kormoráni velcí, párek pochopů a racci chechtaví. Úžasný je pohled na Nesyt - stovky ptáků pokrývají celou hladinu. Překvapivé je množství labutí velkých. Při cestě z hráze dolů si u malého rybníčku všimnu jednoho kvakoše nočního na číhané, sotva deset metrů od cesty. Zastavím, otevřu okno a postupně se odhaluji jednoho kvakoše po druhém - dva tři metry od sebe tu s loveckým zaujetím postává 12 ptáků. Takovou koncentraci jsem ještě neviděl. Pak se náhle zvedají včetně těch, které jsem přehlédl. Takže celkem 14 nebo možná až 16 ptáků. Cestou zpět se už za deštíku stavuji u louží. Na louce je několik konipasů lučních - poletují a i přes plný zobák červíků se dokážou ozývat. V rákosinách jsou nepřehlédnutelní rákosníci proužkovaní. Kolem louží na několika místech pobíhá asi dvacítka kulíků říčních, několik čejek chocholatých a čtyři vodouši rudonozí. Největší louži obývá asi 12 čírek obecných, několik racků chechtavých a na jiném místě pak dvojice husic liščích. Při návratu k autu si všimnu velkého hemžení pod nohama - stovky drobounkých skokanů se snaží přemístit z jedné stany silnice na druhou, za což desítky z nich platí svými životy. Ale to už začalo silněji pršet, takže čas k odjezdu. 
V pátek odpoledne mě cesta zavedlo do JČ, a tak jsem si nemohl odpustit rychlou obhlídku rybníků na Dívčicku - rybníky Blatec, Březovec, Černá, Nová, Horní, Dolní, Olší a Knížecí. Na hladinách byla běžná osádka kachen a poláků, někde četnější, jinde skoro prázdno. Za zmínku stojí poměrně četný výskyt zrzohlávek rudozobých na řadě míst a celkem tři dvojice husic liščích. Volavky popelavé postávaly kousek u své kolonie na Březovci, na louce u Zbudovských Blat se pak vyjímala roztroušená skupina pětapadesáti volavek bílých. Všechny rybníky jsou na plné hladině, takže šance na bahňáky je hodně malá. Joj, kdeže je loňský novosedelský "bahňácký ráj"... Pouze Knížecí s většími okraji břehů vypadal aspoň trochu nadějně. A opravdu ptačí bilanci malinko vylepšil. V mělké vodě pobíhala asi dvacítka kulíků říčních, objevilo se několik čejek a nad zálivem se chvíli krmil, chvíli přelétával tucet vodoušů rudonohých. A na závěr malé defilé páru orlů mořských. V pátek večer pak na Dívčicko vyrazila i Martina, aby se s Jardou Závorou a skupinkou dalších nadšenců pustili do límcování hus. Večer táborák, přespání na Blatecké stanici a v sobotu ráno akce. Po pravdě řečeno, musím uznat, že příprava, koordinace i vlastní odchyt zaslouží mé uznání. Místem lovu byl Volešek, tým na lodích nasměroval hejno husí velkých na břeh se sítěmi a necelou třicítku se podařilo odchytit, okroužkovat a olímcovat. Martina se do akce zapojila, já však zůstal věren jen tomu birdwatchingu:-).Ještě jsme stačili znovu zkouknout další rybníky, ale vypadalo to podobně jako den předtím. Vlastně navíc na dvou místech jsme zahlédli volavku stříbřitou a roztomilé bylo setkání s nebojácným mládětem čejky chocholaté. Bohužel jsme museli odjet už v sobotu, a tak jsme zkontrolovali, jestli už v našem autě není nic cizího, rozloučili se a vyrazili. Průšvih! Až v Praze jsme zjistili, že jsme si s sebou odvezli i klíče od Blatecké stanice, kde mají všichni svoje věci a necleh! Po dohodě jsme je poslali autobusem zpět až v neděli ráno a vše snad dobře dopadlo. 
Přišel konec května a já se vypravila na ornitologický kurz do Havraníků, vesnice vedle národního parku Podyjí. Pohodlné ubytování jsme měli zařízené v budově správy národního parku. Účastníků se sešlo celkem čtrnáct, aby byli rozděleni do dvou skupin, z nichž každé bylo přiděleno území, kde měli určitými metodami stanovit ornitologickou hodnotu. První den se nás všech čtrnáct vypravilo na společnou dopolední vycházku vedenou místním znalcem. Během celé vycházky jsme viděli či slyšeli spoustu druhů ptáků a po cestě jsme také narazili na krásného dospělého samce roháče obecného. 
esoviště s třešňovým sadem, které bylo domovem špačků, strnadů lučních, ťuhýků obecných či bažantů. Ozývali se tu a jinými i byli viděni strakapoudi jižní a krutihlavové. Vesnice se jen hemžila rehky domácími, zvonohlíky, konopkami a někdy jsme zahlédli i lejsky šedé. Nad hlavou nám také křižovalo množství vlaštovek, jiřiček a o něco méně rorýsů. Každé odpoledne jsme měli na programu nejméně dvě přednášky na nejrůznější témata týkající se ptactva přednášené těmi z nejpovolanějších. Následující dny jsme ve skupinkách po dvou až třech mapovali ptactvo ve vesnicích, vřesovištích, lesích a na polích, která se vyskytovala v nám vytyčeném prostoru. Prvního června jsme vyrazili do lesa, kde jsme se snažili určovat druhy spíše podle sluchu, což pro mě byla skvělá příležitost, jak se tuto, pro mě dost nesnadnou věc, trochu naučit. Slyšeli jsme červenky, sojky, spoustu pěnkav, sýkor, drozdů zpěvných, brávníka, asi čerstvě vyvedenou rodinku brhlíků, stehlíky 
a
další. Budníček větší, šoupálci a někteří další se nám i ukázali. Když jsme procházeli vřesovištěm, na stromě seděly hrdličky divoké a ne poprvé se nám se svým zpěvem předváděl bramborníček černohlavý. Z dravců tu bylo možné vidět káně lesní, poštolky a sem tam motáka pochopa. Ve křoví poletovaly pěnice černohlavé, pokřovní a hnědokřídlé. Všude bylo k slyšení také pěnice vlašské, zatím se mi je ale podařilo vidět jen velice krátce.
modré, lejska bělokrkého a křivek. Ve středu jsme si mohli trochu přispat, takže jsme nevstávali v pět, ale asi v sedm. Dnes byla na programu výuka focení, popř. nahrávání hlasů a šplhání po stromech se stupačkami. Přes oběd jsme měli spoustu volného času, a tak jsem se šla projít na vřesoviště až na konec třešňového sadu, abych se pokusila najít strakapoudy jižní. Bohužel jsem opět neměla štěstí. To, co vyhlíželo jako mladý strakapoud jižní, protože nemělo vous úplně spojený, se ukázalo být zřejmě mladým strakapoudem velkým. Povedla se mi alesp
oň dokumentační fotka pěnice vlašské, kterých na daném místě zpívalo kolem pěti. Potom jsem také byla svědkem vzdušného souboje dvou skřivanů polních. 
a s partnerem, stejně jako krásný samec žluvy. Na suchém stromě byli už zdálky nápadní holubi hřivnáči, což ale neplatilo o slavíku, který krásně zpíval asi dva metry od nás, přesto bylo nemožné ho spatřit. Nad námi rychle přelétávali dlasci. Dva večery jsme věnovali lákání lelků a výrečků na nahrávku, bohužel neúspěšně. Zvláštostí, kterou jsem viděla prvně, byl pták připomínající poštolku, ale zároveň i kukačku. Ukázalo se, že je to skutečně kukačka - její hnědá forma. 
fotili, si tam sedl ještě několikrát, potom na plot jedné zahrady a na břízu, kde jsme objevili i druhého. Později bylo objeveno i hnízdo ve zdi.