Lake Bogoria National Park (Keňa 2010)

Asi 30 km od Baringa leží další zajímavá vodní lokalita - Lake Bogoria. Bogoria je protáhlé jezero v tektonicky aktivní krajině obklopené nádhernou scenérií hor Příkopové propadliny (délka 34 km, šířka 3,5 km a hloubka do 10 m ). Jde ale o zcela jiný typ než Baringo. Dvě přítokové řeky a desítky horkých pramenů dodávají do vod jezera obrovské množství alkalických iontů, a tak je voda velmi zásaditá (pH 10). Navíc jezero nemá odtok, a proto v této aridní oblasti vysoké odpařování vede k vysoké koncentrací soli a minerálů, které se hromadí především v hlubších vodách. I přes tuto hypersalinitu zde prosperují sinice (druh Arthrospira fusiformis), které jsou zase zásadní potravou pro plameňáky. Ti zde začali hojněji pobývat po roce 1995, kdy známější jezero Lake Nakuru začalo vysychat a nyní patří spolu s dalšími okolními jezery mezi největší světová shromaždiště těchto překrásných ptáků. I když počet ptáků vždy závisí na momentálních podmínkách - množství vody v jezeře. Jezero i s okolím je chráněno jako národní park a je i na seznamu přírodních památek UNESCO.

Cesta vede opět rozbitou silnicí a suchou krajinou. Oblast je známa svou produkcí medu a výrobků z něj. Zdejší úly jsou ale něco zcela jiného než u nás. Úl vypadá jako metrový špalek podélně zavěšený do koruny stromu. Kolem nich k "velké" radosti místních včelařů číhají hojné vlhy a na ně zase dravci. Med a lihovina z medu se prodává u silnice na četných místech. Alex jen doplňuje, že zdejší muži kromě medu nedělají nic a jen popíjí medovinu. Přes silnici nám "přebíhá" želva. U jezera jsme za chvíli, projíždíme branou a už po pár metrech nás čeká první zastávka. Prochází se tu pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), na stromě sedí párek drobných sokolíků malých (Polihierax semitorquatus) a na zemi spatříme již pátý druh čejky - čejku černohlavou (Vanellus tectus) s výraznou kápí na zátylku.

A takhle se pomalu posouváme dál, co 50-100 m stavíme a snažíme se vyfotit a určit některé z drobných ptáčků ve větvoví stromů a v křovinách - snovače žluté (Ploceus velatus), vousáka ohnivého (Pogoniulus pusillus), lejska stříbrného (Empidornis semipartitus), vlaštovky menší (Hirundo abyssinica) a malého barevného ťuhýkovce afrického (Nilaus afer) s úžasným anglickým názvem Brubru. Ostatní, ne příliš četná auta s turisty, nás míjí s úsměvy a poněkud nechápavými pohledy, co že to v těch houštinách můžeme sledovat.

 

Už pohled z dálky ukazuje zdejší hlavní atrakci - přes tetelící vzduch je vidět obrovská růžová masa plameňáčích těl. Přijíždíme na první sjezd ke břehu, kde se plně otevírá pohled na jezero. Vyskakujeme z auta a v údivu zůstáváme stát nad obrovským nakupením plameňáků. Kam se podíváme, všude růžová barvička. Hejna obsadila mělkou vodu a ptáci jsou v nich hustě natěstnáni na sebe, další plavou na hladině a stovky jich neustále přelétávají nízko nad vodou. Vypadá to jako koberec v mnoha růžových odstínech. Prostor na všechny strany kolem silně šumí od ptačích pohybů. Slyšíme opravdu pouze šum, ptáci se jinak nijak hlasitě neozývají. Je to neuvěřitelná scenérie. 

 

 

Člověk o tom čte, vidí fotky i filmy, ale bezprostřední prožitek všechno překonává. Zkoušíme to nějak uchopit na fotky, ale hejna plameňáků jsou tak rozlehlá, že pořádnou představu jde získat jen na fotce z výšky.

Zrovna si vzpomínáme na Láďu Jassa, který tak přepečlivě počítá všechny ptáky, které vidí, jak by si asi s tímto poradil. Kocháme se pohledem a ani se nepokoušíme dělat jakékoliv odhady. Máme štěstí, vody je dost, a tak tu jsou nepochybně statisíce těchto ptáků. Jsou ale poměrně plaší, při přiblížení na nějakých 20-30 metrů se celé hejno posouvá či začíná vzlétat. Všude je cítit specifický zápach - kombinace slané vody a exkrementů a celý břeh je pokryt růžovými peříčky všech velikostí a odstínů. Jsou tu oba druhy plameňáků. Mnohem hojnější plameňák malý (Phoeniconaias minor) a o poznání větší plameňák růžový (Phoenicopterus ruber). 

 

A nejsou tu sami, se snadnou kořistí tu čekají i jejich lovci. Opodál postávají nehybní čápi marabu, zahlédneme šakala a několik orlů jasnohlasých (Haliaeetus vocifer). S potravou tu rozhodně nemají problém. Nabídka dalších vodních ptáků je ale chudá. Po okrajích mělké vody pobíhají akorát malí hbití kulíci afričtí (Charadrius pecuarius) a několik čejek běločelých (Vanellus armatus). 

 

Objíždíme jezero dál za stálého sledování plameňáků. V podstatě růžový pruh lemuje celý břeh jezera. Podaří se nám také pár hezkých záběrů orlů jasnohlasých a nacházíme dalšího z dravých ptáků - jestřába volavého (Melierax metabates). 

Ale Bogoria to nejsou jen plameňáci a ptáci. Vyskytují se zde i větší savci a je to zajímavý pohled vidět pasoucí se zebry na pozadí "růžové řeky". Zahlédneme malé skupinky impal i gazely Grantovy. Skalnaté prostředí svědčí damanům skalním a opět pozorujeme dikdiky. 

Rezervace je známa výskytem již velmi řídkých stád impozantní antilopy kudu velkého. Chtěli bychom je vidět, ale porost kolem silnice je velmi hustý, takže zvířata jsou dobře skrytá a hlavně mohou být kdekoliv. Nakonec ale uspějeme; při cestě zpět si vyšla skupinka tří samic kudu velkého na malou mýtinku a můžeme si je prohlédnout. Na rozdíl od samců jsou menší a bezrohé, ale i tak jsou to velká zvířata.

 

 

A tak už se dostáváme k dalšímu důvodu, proč se sem jezdí. Jezero je známo svou vulkanickou aktivitou a kromě horkých pramenů se zde nachází i horké gejzíry. Míříme k jedné jejich trojici, každý vypadá jinak a má svou krásu, byť ve všech případech nejde o mnohametrové fontány. Voda vytékající ze zřídel je u břehu velmi horká, přesto plameňáci loví i tady. Často balancují na jedné noze, zřejmě si nohy v horké vodě rychle střídají.

 

U pramenů nás potká jeden z nezapomenutelných zážitků. Kromě nás a několika dalších turistů sem dorazil i školní autobus. Asi čtyřicítka větších dětí v pestrých oblečcích poslouchala učitelův výklad. Pak si nás někteří všimli a začali se pomalu přibližovat. K prvním odvážlivcům se přidali další a najednou pár metrů od nás stojí celá třída s usmívajícími se dětmi. Bylo vidět, že Evropanů ještě asi moc neviděly. Čišela z nich zvědavost a zájem. Jak odlišné od jiných míst, kde si děti, jak vidí turistu, běží pro dárky. Dali jsme pár vět s učitelem, který nám vysvětlil, že jsou to nejlepší studenti z mnoha různých škol, a za velkého zájmu dětí ho podarovali několika propiskami, což děti ocenili spontánním potleskem. 

 

 

Pak přišlo společné foto. Pokrčili jsme se a děti se seběhly kolem nás. Všichni chtějí být blízko, mačkají se, a pak cítíme jak nám dávají ruce na ramena, na hlavu, šimrají ve vlasech, a tak je taky chytáme za ruce - všichni si na nás chtějí sáhnout. Loučíme se s nimi a v duši nám zůstává jeden úžasný lidský zážitek, který předčil ty předchozí... i proto se nám Bogoria tak líbila. 

 

 

<<Baringo      Nakuru>>

Baringo (Keňa 2010)

Opouštíme Sweetwaters a čeká nás dlouhá cesta k Lake Baringo. Zajíždíme hodně na sever, po silnicích se zhoršující se kvalitou. Cestou se zastavujeme na chvíli na dvou místech a z auta sledujeme ptáky. Nejdříve si to krajinou špacírují pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), které potkáváme i mimo rezervace, pak zastavujeme u jedné mokřiny s hustým porostem papyru a snažíme se zachytit míhající se ptáky - rákosníky africké (Acrocephalus baeticatus), snovače a také velkou kukačku bělobrvou (Centropus superciliosus). Cestou potkáváme stáda nízkého skotu pohybující se po krajnici s všudypřítomnými klubáky červenozobými (Buphagus erythrorhynchus) na zádech. Poslední úsek je sotva zpevněná cesta dokonce s několika brody. Krajina se hodně změnila, oblast je velmi aridní, všude suché keře a hojné opuncie, z nichž si místní pěstují ploty kolem chudých pastvin. Je až s podivem na čem se musí místní skot a kozy uživit. Jedeme v období sucha, takže brody jsou velmi mělké, ale obrovské erozivní kanály dávají představu o tom, jak dokážou být vodní toky divoké.

Lake Baringo je nejsevernější sladkovodní jezero Velké příkopové propadliny a je též označováno za jeden z ornitologických rájů (údajně kolem 450 druhů). Ubytováváme se v kempu Lake Baringo v bungalovech ukrytých v rozlehlé zahradě, které dominuje vysoký strom s hnízdem orla jasnohlasého (Haliaeetus vocifer) na vrcholku. Je vidět, že se dostáváme k vodě a poprvé kolem začínají létat hejna malých komárů. Naštěstí jsou postele vybaveny moskytiérou a venku komáři moc neotravují. Změnilo se i počasí, sluníčko vylézá sporadicky a večer zaprší. Což není ideální na focení, ale Alex nám stále zdůrazňuje, jaké máme štěstí, že jinak je tu vedro na padnutí. Není se ale čemu divit, červenec je tady něco jako "zimní období", zatímco "léto" dosahuje vrcholu v únoru. Kemp je místo především pro ornitology, a tak potkáváme daleko víc vybavených nadšenců, než v minulých lokalitách. I když i tak je tu poloprázdno.

Naše první cesta míří na břeh u kempu, kde je mělká voda hojně zarostlá rákosinami, nízkými křovinami a řadou plovoucích rostlin. Také se to tu ptáky jen hemží. Jako prvních si všímáme rybaříků jižních (Ceryle rudis), kteří loví z větví nebo častěji se třepetají jako poštolka pár metrů nad vodou, a potom vystřelí dolů. Většinou se pohybují ve dvojicích. Jsou tu i další ledňáčci trpělivě čekající na větvích - ledňáčci senegalští (Halcyon senegalensis) a ledňáčci modropláštíkoví (Alcedo cristata). Poněkud nezvyklé je vidět vlhy u vody - je jich tu hodně, posedávají na uschlém stromě na jednom miniostrůvku a loví nad hladinou. Z naší příručky se dozvídáme, že jsou to vlhy zelené (Merops superciliosus), nehnízdící migranti z jihu, kteří se často drží u vody. Z dalších ptáků je tu nejčastější malá volavka proměnlivá (Butorides striatus). Pak volavky vlasaté (Ardeola ralloides) a zřejmě taky několik podobných volavek modrozobých (Ardeola idae). V dáli je vidět veliká kolonie bílých volavek, na tuto vzdálenost jen těžko říci, jakého druhu, zahlédli jsme i anhingu africkou (Anhinga rufa), také anglicky nazývanou "snakebird" (hadí pták), díky svému krku, a volavku obrovskou (Ardea goliath). Kolonii volavek doplňují četní kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), kteří tady ale od těch našich mají bílé krky a hrudě. Sem tam se objeví i menší kormorán dlouhoocasý (Phalacrocorax africanus). A vrcholem jsou přelety a lov orla jasnohlasého (Haliaeetus vocifer).

Nízké keře u vody jsou místem, kde posedávají četná hejna snovačů, například snovačů žlutých (Ploceus velatus) a spíše jednotlivě se objevují snovači Jacksonovi (Ploceus jacksoni). Ne všechny snovače se nám zatím podařilo určit, u některých je to dost těžké, pokud nevidíme vybarveného samečka. Na stromech u vody mají hnízdo přádelnící mahalští (Plocepasser mahali) a naskýtá se nám možnost pozorovat boj dvou samečků, z nichž jeden má na noze kroužek, stejně jako několik dalších ptáků různých druhů, které jsme potkali v okolí Baringa. Chytli se ve vzduchu, spadli na zem a tvrdě zápasili, padali na záda, dělali kotrmelce, klovali se nebo zůstávali dlouhé vteřiny v nehybném zaklesnutí. Byl to urputný boj, který trval asi tři minuty. Kdo by to do těch malých kolektivně žijících ptáčků řekl?

Pak narážíme na místečko nádherně pokryté listím vodních rostlin - říkáme si ideální místo pro ostnáky, a než se nadějeme, vidíme dospělého ostnáka afrického (Actophilornis africanus) se třemi mladými. Mladí vypadají komicky, malá tělíčka, dlouhé nohy a obrovské prsty. Spolu s nimi tu pobíhá i rodinka plachého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostris) - černý pták se žlutým zobákem a červenýma nohama.

Kromě mělčiny stojí na prohlídku i místní vzrostlá zahrada s velkými stromy a úzkými vysokými termitišti. Nacházíme řadu nových druhů. Na jednom z velkých termitišť se usazuje vousák červenožlutý (Trachyphonus erythrocephalus), leskoptev černobřichá (Lamprotornis corruscus), velcí dlouhoocasí špačci přílboví (Onychognathus salvadorii), ťuhýk šedohřbetý (Lanius excubitoroides) a zpívající strdimil nádherný (Cinnyris pulchella) s dlouhým ocáskem a lesknoucí se několika barvami.

Ale Baringo nejsou jen ptáci. V jezeře žijí hroši obojživelní a pohybují se i v blízkosti kempu. Při cestě kolem vody slyšíme jejich hlasité výdechy, frkání a šplouchání. Jsou velmi blízko a je překvapivé, jak je tak velký živočich vizuálně nenápadný i v nehluboké vodě, kdy jsou vidět zpravidla jen jejich hlavy. Pohybují se tu jednotlivci, ale též se sdružují do rodinných stád a odpočívají spolu. Leží ve vodě natěsnány jeden na druhého, hlavy si často pokládají vzájemně na sebe a co chvíli se společně ponoří. Pozorujeme je na několik metrů a takhle ve vodě nijak nebezpečně nevypadají. 

Kemp leží přímo na břehu a není oddělen žádnou překážkou. Hroši proto při své noční pastvě chodí přímo do kempu, o čemž svědčí vyšlapané cestičky a čerstvé stopy u chatek včetně trusu. V noci se na hrochy dá narazit. Pro vlastní bezpečnost je nutné svítit baterkou a oznámit na recepci, že v noci budeme vylézat z chatky, aby nám případně zařídili doprovod. Po obě noci jsme se chystali na noční procházku, ale roje tisíců komárů a především noční déšť nás nakonec od tohoto dobrodružství odradily. Škoda.

Druhým zvířetem, na které lze bezprostředně narazit, jsou krokodýli nilští. První odpoledne jsme narazili na tři exempláře, odpočívající na břehu, kteří ale rychle zmizeli do vody, jak jsme se blížili. Nešlo ale o žádné obry, největší přes metr. Zajímavější bylo podvečerní setkání druhý den. Jeden z větších krokodýlů se slunil na molu. Spolu s ruským kolegou jsme byli asi deset metrů o něho, když náhle vyrazil, sjel do vody a za okamžik se vrátil na původní místo s půlmetrovým sumečkem v zubech. Jeho mrštnost byla obdivuhodná. Pak chvíli hodoval a zmizel.

Později, už za tmy jsme se na stejné místo šli podívat ještě jednou. Je zase na molu a metr před ním odpočívá čejka. Zkoušíme se přiblížit a současně fotíme bleskem. Zdá se že to krokodýla nechává klidným. Jdeme krok po kroku, u čtyř metrů již nevydrží čejka, ale krokodýl zůstává. Tak se dostáváme na dva metry, krokodýl již pohnul nohou. Shýbáme se a hledíme mu do očí opravdu zblízka. I když není velký, z tak blízkého setkání cítíme opravdové vzrušení.

U Baringa jsou nabízeny cesty s průvodcem za poplatek. Je tu možnost procházky po zahradě (což birdwatcher jistě zvládne sám), projížďka motorovou lodí nebo procházka k útesům. Vybíráme si třetí variantu, ale oslovujeme jednoho z mladých chlapců čekajících před kempem a vyrážíme s ním. Jmenuje se Mojžíš, má na sobě kraťasy, fotbalový dres a dalekohled. Tzv. cliffs nemají s mořskými útesy nic společného. Jde o několik km dlouhý masív horniny, který se prudce zvedá z téměř rovinaté krajiny.

Průvodce nás nejdříve ale vede na jiné místo mezi trnité keře a stromy a ukazuje řadu ptáků. Pak náhle zastaví a ukáže prstem na zem. Civíme v daném směru, tušíme, že by tam mohlo být nějaké hnízdo, ale ani když stojíme přímo nad ním, nevidíme vůbec nic. Až po chvíli nám Mojžíš ukáže jedno vajíčko napůl zanořené do písku stejné barvy. Jekékoli hnízdečko (větvičky, důlek v písku) chybí. Tak to je celé hnízdo běhulíka páskovaného (Rhinoptilus cinctus), až na to, že pravděpodobně ještě jedno vajíčko přidá.

Dospělého nevidíme, ale průvodce nám ho chce ukázat, takže chvíli běhá houštinami a opravdu za chvilku už vidíme kráčejícího pestře zbarveného běhulíka, který má, jak si všímáme, zřejmě již zahojenou, ale zlomenou nohu.

Okruh pokračuje dál na kamenitou stráň, kde čeká u připraveného kamene další místní. Odklopí kámen a "překvapivě" tu je velký černý štír. Par fotek, pak se ho snaží chytit opatrně do ruky i přes jeho jedovatost. Což se mu podaří, drží ho za bodec a nechává lézt po ruce. Ujdeme další dva metry, odvalí další kámen a je tu další velký štír, tentokráte hnědé barvy. Je údajně mnohem jedovatější, a proto se pokus o chycení nekoná.

Pak už míříme ke skalám. Procházíme nejdříve hustými suchými křovinami, opatrně se vyhýbáme zpětně zahnutým trnům "wait-a-minute" akácie (doslova: akácie "počkej minutu"), která si svůj název vysloužila zahnutými trny, které chytají člověka za oblečení, a pak se před námi otevře pohled na velký skalní masív rudohnědé barvy. Jde o téměř kolmou vysokou stěnu, porostlou občasnými stromy a keři. Na některých výstupcích v kolmé stěně dokonce leží damani skalní. Naprosto nám uniká, jak se tam dostali - na to, jaká jsou to malá zavalitá zvířátka, jsou překvapivě mrštní. Průvodce rychle míří zřejmě na svá oblíbená místa a láká ptáky. Tedy žádné přehrávání empétrojek, jak jsme zvyklí u nás. Tady to jde bez vybavení a zvuky napodobuje ústy. Zahlédneme nenápadného skalníčka hnědoocasého (Cercomela sordida), zvonohlíka bělořitého (Serinus dorsostriatus), strdimila vlaštovčího (Anthreptes longuemarei) a další. Nad skalami prolétá raroh jižní (Falco biarmicus). Pak popojíždíme ještě dál do buše, kde nás vede na jisto k malému stromu, na kterém pospává výr africký (Bubo africanus), nebo spíše jeho poddruh, nově oddělený jako samostatný taxon (Bubo cinarescens), jehož české jméno neznám, možná zatím žádné nemá. I tohoto ptáky můžeme vidět z velké blízkosti. Cestou se k nám přidala skupinka dětí a s mladou matkou. Ukazuje se nám své několikadenní miminko, nabízí fotografování, možnost si malé pohladit. I takhle lze získávat nějaký ten dolar.

<<Sweetwaters      Bogoria>>

Sweetwaters (Keňa 2010)

zvětši

Dva dny utekly a nás čeká první přesun. Míříme na jihozápad směrem ke Great Rift Valley, ale předtím máme na programu ještě jednu malou rezervaci. U brány se nás sesype čtveřice Samburů a nabízí náramky. Mluví jeden přes druhého a předhánějí se, kdo má lepší zboží. Náramky jsou hezké, tak chvíli vyjednáváme a kompromisně kupujeme tři, od každého z prodejců jeden. Poslední má smůlu, ale úspěšní prodejci ho už sami zpacifikují. Projíždíme zpátky opět suchou krajinou, kterou pak vystřídají velké plochy polí privátních farem. Všechna pole jsou oplocená. Cestou opět zastavujeme na pozorování káně černohřbeté (Buteo augur) a nevelkého orla chocholatého (Lophaetus occipitalis). Pak najednou vidíme v tom suchu u silnice mrskající se rybu, což vypadá neuvěřitelně. Ukazuje se ale, že tudy vozí kamióny ryby od jezer a občas nějaká vypadne. Postupně se dostáváme do kopců, všechno začíná být zelenější, místo obilovin se objevují rozsáhlá plochy čajovníku a kávovníků. A pak se už objeví překrásný pohled do dálky a před námi se rozprostírají nekonečné plochy Velké příkopové propadliny.

Rezervace SweetWaters (Ol Pejeta) je už zase něco úplně jiného. Jde o soukromý kompletně oplocený park v překvapivé výšce 1800 m nad mořem. Tvoří ho travnatá savana, střídaná sytě zelenými porosty keřů, ale i bažinaté plochy a zalesněné oblasti. Celkově je daleko svěžejší než Samburu. Místo je nyní dobře známo i u nás, neboť zde je vybudována ještě extra oplocená rezervace pro chov nosorožců bílých, a právě sem byla převezena čtveřice zvířat ze Dvora Králové. Rezervace má ještě jednu zvlášť oplocenou plochu pro stanici opuštěných šimpanzů. Protože tito lidoopi v Keni přirození nežijí, vozí do stanice opuštěná či nelegálně držená zvířata z okolních zemí. Je jich tu několik desítek a řada z nich tu pomalu zapomíná na své minulé traumatizující zážitky. Všichni zdejší šimpanzi jsou sirotci a z toho důvodu prý nežerou maso - rodiče je to nenaučili. Žijí tu ve dvou tlupách v oploceném prostoru, aby byli chráněni před šelmami.

Ubytováváme se v kempu se stany, byť to vypadá zcela jinak než jak si stanový tábor běžně představujeme. Jsou tu postavené vysoké přístřešky kryté rákosinami a pod nimi je postavený velký stan s postelemi, skříněmi, koupelnou atd. Na kraji kempu je prosklená restaurace, kousek od ní velké napajedlo. Kemp je obehnán mělkým příkopem, kde je postaven ještě nižší (cca 50 cm vysoký) plot s elektrickým napětím. Zdá se ale, že ten slouží spíše k tomu, aby zabránil turistům dostat se ven, než zvířatům dovnitř. Mnoho antilop si do kempu chodí, jak se jim zlíbí, zejména na noc, aby byly ve větším bezpečí před šelmami. Proti přírodnějšímu a dramatičtějšímu rázu Samburu to zde ale působí o nšco víc turisticky. Taky je tu podstatně víc milovníků zvířat. Hned při příjezdu tu nablízko vidíme prasata bradavičnatá, vodušky velké, zebry, tentokráte stepní, impaly, nesyty africké (Mycteria ibis) a čápy marabu (Leptoptilos crumeniferus), kteří se neostýchají přijít těsně k restauraci a přes prosklenou stěnu vám doslova koukat do talíře. Záhy zjišťujeme, že v kempu za stany je poměrně velká plocha zarostlá hustými keři a stromy, což vypadá jako skvělé místo pro pozorování ptáků.

Rychle odbudeme seznámení s personálem, dáme si vydatný oběd a hned jdeme na obhlídku. Plocha s bujnou vegetací vypadá lákavě, ale zpočátku to vypadá docela mrtvě. Ostatně je pravé poledne a docela teplo, ale pak se začínají objevovat první ptáci. Nejdříve zahlédneme zoborožce korunkatého (Tockus alboterminatus), a pak už tu a tam se něco pohne či zazpívá. Vůbec není snadné je v hustém porostu sledovat a na což fotit. Nějaké poznáme skoro bez problému, jiné odhadneme do rodu a další je potřeba nafotit a nafilmovat, aby se posléze dali určit podle příručky. Ptáků postupně přibývá - strdimilové, vousáci, motýlci, myšáci, žluvy,.... Situace vrcholí těsně před čtvrtou hodinou, kdy už musíme jet na safari, a zrovna v tuto chvíli se to tu ptáky jen hemží. Nevíme, kam se máme dřív podívat. Kromě ptáků nás překvapí i drobnější antilopky, které se občas vynoří z hustého porostu. Zahlédneme samice, mládě a nakonec i samce - vypadá to na lesoně pestré.

Odpolední safari začíná přesně ve čtyři za příjemného tepla. Ukázalo se, ale jak je to klamné. Nevěnovali jsme příliš pozornosti tomu, když nám do stanu pod deku dali gumové lahve s horkou vodou, a vyrazili na safari na lehko jako v Samburu. Záhy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad, následující hodiny docela slušně mrzneme. Holt ta nadmořská výška.

I tady máme k dispozici dva dny a maximálně je využíváme. Vstáváme v šest, krátký průzkum kempu, snídaně, safari, oběd, opět focení, safari, večeře a noční průzkum do jedenácti. To se opakuje po oba dny a je nutno říct, že nás to docela vyčerpalo. Ale když je tu takových příležitostí...

Projíždíme pomalu po cestách v rezervaci, ale po pravdě řečeno, i přes malebný zelený porost tu zvířat moc nevidíme. Prvními jsou žirafy. V tomto případě jde o jiný podruh, žirafu Rotchildovu, která je celkově poměrně vzácná. Pak ještě ve skrytu houštin vidíme impaly a gazely Grantovy. 

Oživení přinese malebná mokřina lemovaná vysokými stromy. V ní se pase velké stádo vodušek velkých, ale lokalita je bohatá především na ptáky, a tak tu trávíme spoustu času. Na ploše přistává orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer), ve vzduchu se třepotá luněc šedý (Elanus caeruleus) a objeví se i dvojice orlíků kejklířů (Terathopius ecaudatus). Z velkých ptáků tu ještě loví párek čápů sedlatých (Ephippiorhynchus senegalensis), ibisové hagedaši (Bostrychia hagedash), kladivouš africký (Scopus umbretta), jehož letící siluetu si nejdříve spleteme s nějakým dravcem, a kolpíci afričtí (Platalea alba). Stromy a keře v okolí obývá celá řada dalších ptáků. Spatříme mimo jiné vlaštovku velkou (Hirundo senegalensis), kterou jsme díky její velikosti považovali nejprve spíš za nějakého ostříže a datla šedoprsého (Dendropicos goertae). Na jednom z keřů se posadí mandelík fialovoprsý (Coracias caudata) a nechává se překvapivě fotit snad z jednoho metru. Vidíme též dudka afrického (Upupa africana), který jakoby z oka vypadl tomu našemu. Zároveň cítíme poměrně silný zápach a Alex nám potvrzuje, že to je typický dudčí odér. Ze srostloprstých jěště zahlédneme ledňáčka žíhaného (Halcyon chelicuti) a lovící vlhu malou (Merops pusillus). Na hladině malého rybníčku spatříme první z afrických kachen - kachnu temnou (Anas sparsa).

Kromě křovinatější části je tu jakási travnatá plošina, kde je koncentrována většina zvířat do větších stád. Impaly, gazely Grantovy a zebry stepní. I tady jsou vidět vodušky velké jelení. Dalším druhem je buvolec stepní, tentokrát ale poddruh Jacksonův. Naproti tomu antilopy žirafí tu již chybí a oryxe bejsu vidíme jen jednoho. A samozřejmě tu jsou buvoli kaferští. Těch je tu opravdu hodně a tvoří četná a velká stáda. První skupinku najdeme na nejtypičtějším místě při koupeli v bažince zarostlé rákosím. Ale větší stáda jsou rozptýlena na travnaté savaně. Kromě stád lze spatřit i osamocené statné býky, kteří při své velikosti již nemusí na ochranu stáda spoléhat. Buvol je opravdu impozantní zvíře, zvláště někteří samci s mohutnými rohy, a člověku nedá, než se párkrát zastavit a užít si je z bezprostřední blízkosti. Je ale zajímavé, že i přes svou velikost a společnou obranu stáda jsou častou kořistí lvích smeček.

Novým antilopím druhem, který zde vidíme, jsou gazely Thompsonovy. Jsou to velmi hezká čilá zvířata zhruba o velikosti kozy, neustále kmitající krátkým černým ocáskem se strany na stranu, díky kterému dotali v Keni anglickou přezdívku "pendulum tail"; zvlášť roztomilá jsou jejich mláďata. Jsou velmi podobné gazele Grantově, ale jsou menší. Rychlého rozpoznání od gazely Grantovy lze dosáhnout pohledem na zadek - gazela Thompsonova má bílý zadek ke kořeni černého ocasu, gazela Grantova až nad bílý ocas. Samečci mají poměrně dlouhé rohy, které vzhledem k malým rozměrům těla působí majestátně. Také si budují malé revíry, odkud vyhánějí všechny samce. Své teritorium si (narozdíl od gazely Grantovy) značí, podobně jako třeba dikdik, černými tekutými výměšky předočních žláz, které umisťují na špičky stébel trav.

Také potkáváme pštrosy somálské (Struthio molybdophanes) na pochůzce savanou a rodinku jeřábů královských (Balearica regulorum) a opět dropy, tentokrát dropy bělobřiché (Eupodotis senegalensis).

Rezervace je též místem, kde volně žijí nosorožci bílí (též tuponosí či širokohubí). Ty jsme v Africe ještě neviděli. První den jsme zahlédli jejich rodinku, když jsme k večeru projížděli kolem jejich strážené obory. Kdoví, možná to byli ti z Čech. Ti praví volně žijící se nám ukázali až druhý den. Rodinka s odrostlým mládětem se pásla nedaleko cesty a poté se pomalu sunula savanou. Byli jsme u nich blízko a byli opravdu obrovští. Majestátně působí hlavně velká hlava s týlním hrbem a rohy u obou dospělých. Při pohledu na ně je těžké pochopit, že jen kvůli rohu jsou pytláky zabíjena tak velká a krásná zvířata.

I tady se nám vybavuje jedna z krásných idylek. V podvečer stojíme s autem na planině a kolem dokola našeho auta se pasou zvířata - buvoli, gazely, zebry, impaly, vodušky, buvolci. Celému uskupení dominují nosorožci, ale jsou tu prasata bradavičnatá, zvědavá dvojice šakalů čabrakových, pštrosi a perličky. Všechna tato zvířata lze vidět najednou rozptýlené v blízkém okolí. Ani nefotíme, jen se rozhlížíme a kocháme se tímto bohatstvím. Okamžik, který jinde než v savanách Afriky nelze zažít...

Pokud nejsme na safari, kroužíme po kempu a hledáme další druhy. Nacházíme další dva druhy čejek - čejku běločelou (Vanellus armatus) a čejku šedoprsou (Vanellus lugubris) a papouška žlutotemenného (Poicephalus meyeri). 

V kempu jsou tři silné reflektory svítící do savany, a proto zkoušíme štěstí po západu slunce. Poměrně za tmy ještě stále loví ťuhýci korunkatí (Eurocephalus rueppelli), kterých je tu velký počet. Postupně se usazují do větvoví a blesk foťáku odhalí nádherný výjev, kdy na jednom místě odpočívá několik ptáků, vždy těsně přitulení ve dvojicích, kde si ještě někteří vzájemně probírají peří.

I za tmy jsou čilé čejky a probouzíme jednoho malého myšáka hnědokřídlého (Colius striatus). Podle očekávání v blízkosti reflektorů zahlédneme netopýry a lelky. Lelků je tu několik, sedí na zemi v trávě a občas vyletí za kořistí. Někdy se jen oženou za letícím hmyzem. Zkoušíme je fotit, ale jsou na samé hranici dosahu blesku. S určením to není snadné - jak určit ptáka, kterého pořádně nevidíte a podle výskytu to může být jeden z asi deseti druhů? Nakonec usuzujeme na lelka etiopského (Caprimulgus poliocephalus).

Při brouzdání tmou narážíme na dospělého samce impaly, opět na lesoně pestré, a také objevujme malou antilopku chocholatku modrou. Kolem napajedla se pohybují vodušky a další. S tmou vyrazily za lovem i mangusty abuvudan, šelmičky podobné naší lasici, ale při větších rozměrech. Jsou celé šedé, kromě bílého ocasu. Potkáváme i místního hlídače a ten vypráví, že tu večer jsou i "bush babies", což je zřejmě nějaký druh komby. Procházíme s ním stromy, ale máme smůlu. Pak ještě zmíní stromové damany, a jdeme zase hledat je. Moc to nevypadá, pak hlídač najednou prudce vyrazí do tmy s výkřikem "hyrax", a my za ním. Daman stromový se skryl ve střeše a hlídač má upřímnou radost, že nám ho našel. Oba večery trávíme na pochodu, což nás zcela vyčerpalo. Přesto nám to nedá a v noci aspoň dvakrát vylézáme podívat se na napajedlo.

<<Samburu      Baringo>>

Samburu (Keňa 2010)

zvětši

Rezervace Samburu leží ve vyprahlé krajině na severu v blízkosti hory Mt. Kenya. Je to nevelké neoplocené území vymezené řídce porostlými kopci kolem něj. Samburské vesnice zasahují až na kraj parku, a tak se životy lidí i zvířat v podstatě bezproblémově prolínají. Krajinu tvoří kosodřevinná poušť a rozlehlé vyprahlé pláně savany - míjíme písčitokamenité plochy s nízkými suchými keři, plochy se suchou trávou, místa s akáciemi. Celkově působí opravdu hodně suše, ale líně se klikatící řeka s meandry se zelenějším porostem kolem ní jí dává zvláštní ráz. Rezervace je též známa příběhem lvice, která se po ztrátě svých mláďat ujala opuštěného mláděte přímorožce oryxe, a starala se o něj. Příběh však skončil smutně - zatímco lvice lovila, mladého oryxe zabil jiný lev. Lze tu očekávat řadu zvířat, významné jsou pak druhy se severním rozšířením, které jižněji již spatřit nelze.

Rychle jsme se ubytovali ve velmi kvalitní lodži s výhledem na řeku a vyzkoušeli místní restauraci. Bylo to příjemné otevřené místo s výhledem na napajedlo nenásilně zakomponované do okolní přírody, přeochotná obsluha, dobré jídlo, nemnoho hostů a samozřejmě hned první ptáci. Na hranu zábradlí asi necelý metr od stolu si sedl toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus) a snažil se získat něco z jídla. Házíme mu kousky housky a toko se je pokouší na dlaždicích posbírat. Vypadá velmi komicky, podlaha mu klouže a nohy se mu rozjíždějí do všech stran. Po jídle ignorujeme odpočinek u bazénu a hned zkoumáme okolí kempu, které tvoří písčitá půda s trnitými keři a nevysokými stromy. Jsou tu nebojácné leskoptve nádherné (Lamprotornis superbus) a velmi ukřičení přádelníci mahalští (Plocepasser mahali). Svá hnízda mají navěšena na nízkých stromech a neustále se hašteří. Kolem sbírá potravu početnější hejnko snovačů a další dvojice ptáčků s bíle zbarvenými hlavami - snovači bělohlaví (Dinemellia dinemelli). Na jiném místě sledujeme bulbuly zahradní (Pycnonotus barbatus), dva velké sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), kteří díky svému hlasu dostali anglické jméno "go-away-bird", a snažíme se určit druhy vlaštovek a rorýsů.

Náš průzkum přeruší odjezd na první odpolední safari. Režim safari (game drive) má jasná pravidla. Ranní safari od půl osmé cca do jedné či půl druhé, oběd, odpolední safari od čtyř do setmění. To přichází brzy, stmívá se již po šesté hodině a v sedm už je prakticky tma. A takto to půjde den po dni. Na Samburu máme jeden a půl dne. Netrvá dlouho, a už potkáváme první místní obyvatele. Jsou tu malé skupinky různých antilop, nejpočetnější jsou asi gazely Grantovy (Gazella granti) s přímorožci. Dalším, zde na rozdíl od jiných parků ne tak běžným druhem, je impala. Impaly jsou středně velké, hnědě zbarvené antilopy a samci vynikají nádhernými lyrovitými rohy. Žijí ve stádech, vedených dominantními samci, kteří si bedlivě střeží svůj harém. Impaly se pasou na rozhraní savany a lesů a velmi často trpí klíšťaty, které je velmi oslabují a jsou často příčinou jejich úmrtí. Impaly však našly určité řešení - mají pohyblivé špičáky a pomocí dalších zubů si parazity vykusují, na nedostupných místech i samy navzájem.

Velmi záhy potkáváme rodinu slonů afrických. Jdou těsně kolem auta, takže slyšíme jak drtí větvičky na svých stoličkách. Při naší minulé návštěvě Tsava si od nich řidič udržoval větší odstup, tady se jich můžeme skoro dotknou. Jedna se slonic má obojek, pomocí kterého jsou sledovány jejich migrační trasy. Biolog Iain Douglas-Hamilton sleduje zdejší slony již čtyřicet let, a tak je jejich život detailně zmapován. Údajně by tu mělo být na čtyřicet sloních skupin. Slonů je tu opravdu hodně, potkáváme je několikrát, často i v početných skupinách.

Typickými pro tuto oblast jsou některé druhy savců. Prvně narážíme na zebry Grévyho - největší druh zebry s hustým pruhováním i na nohou, bílým břichem a vysokou hřívou. Potkávali jsme spíše jedince či velmi malé skupinky. Druhým typickým druhem pro tuto oblast je velký, hezky zbarvený přímorožec oryx bejsa s dlouhými tenkými a jen mírně zahnutými rohy. Tvoří různě velká stáda od několika antilop až po asi 40členné skupiny. Dále tu potkáváme velice často jednu z nejmenších antilopek (velikost zajíce), a tou je dikdik Kirkův. Své jméno získal podle varovného hlasu znějícího jako "dik-dik". Pohybuje se skrytě v houštinkách v párech a je až nečekaně rychlý. Náš průvodce nám tvrdil, že pokud jeden z páru zahyne, většinou velmi brzo zemře i druhý - asi něco podobného jako u labutí. V rezervaci svou četná místa s vyššími keři i vysokými akáciemi. Proto není divu, že potkáme i dva specializované býložravce - žirafy i antilopy žirafí. Ze žiraf tu žije severní podruh žirafa síťovaná. Pozorování tohoto majestátního zvířete z bezprostřední blízkosti je nádherným zážitkem. Antilopy žirafí potkáváme v malých rodinných skupinkách, převádějí nám svůj typický postoj na zadních nohou při spásání listů z keřů i zatím nevinný souboj dvou mládenců. Posledním druhem antilop, které jsme tady viděli, byla voduška velká, podruh jelení, což se pozná podle toho, jestli má na zadku bílé kolečko (jelení), nebo jen kroužek (znamenaná), zdržující se u řeky a na bahništích. Jde o velmi kompaktní antilopu velikosti jelena, samci mají výrazné rohy.

Jedno z velmi hezkých míst, které se nám vrylo do paměti, byla jakási bažinatá laguna s rákosinami a velkými stromy v okolí. Kromě řady ptáků jako volavka vlasatá (Ardeola ralloides), prostřední (Mesophoyx intermedia), červená (Ardea purpurea),... se tu koncentrovalo množství zvířat. Resp. tu byly dvě velké skupiny - početné stádo impal dvou majoritních samců a asi padesátičlenná tlupa paviánů anubi. Bylo zajímavé vidět tyto dvě skupiny spolu promíchané, protože dospělým paviáním samcům by jistě nečinilo problém si na mladé impale pochutnat. Přesto takto spolu koexistují a bývá to skoro pravidlem. Možné riziko tu bylo potlačeno prospěchem vzájemné spolupráce - tady platí, že více očí vidí snadněji společného nepřítele, jímž je levhart. Po chvíli postupně přichází větší stádo slonů, koupou se, pak po jednom vylézají aby opodál na sebe naházeli kila prachu a písku. To vše podbarvené zapadající sluncem...takové chvíle se vryjí do paměti. Významným krajinný prvkem je řeka klikatící se středem parku. Je místem, kde na březích sledujeme ledňáčka šedohlavého (Halcyon leuocephala), ťuhýka korunkatého (Eurocephalus ruepelli), jsou tu ibisové posvátní (Threskiornis aethiopicus) i hagedašové (Bostrychia hagedash), nacházíme kulíka třípásého (Charadrius tricollaris). A samozřejmě nechybí krokodýli, byť ti námi vidění nedosahovali velké délky. Na šelmy jsme ale nikde nenarazili. Tedy pokud nezapočítáme asi na vteřinu viděný zadek hyeny žíhané. Jsou tu, ale zdejší členitá a zarostlá krajina jim umožňuje dokonalý úkryt. Přitom skupinka sedmi lvů přišla večer k napajedlu ke kempu, ale tu jsme neviděli. Zaznamenali jsme ale příchod hrocha, který si za tmy pár hodinek užíval příjemné koupele. Kde se tu z té suché krajiny vzal?

Na ploché pláni pak narazíme na větší rodinku pštrosů. Jedná se o druh pštrosa somálského (Struthio molybdophanes), který se od pštrosa afrického liší výrazným modrým zbarvením krku a nohou u samců. Spolu s nimi se pohybuje osamocený velký drop kori (Ardeotis kori). A aby se nám všichni velcí ptáci ukázali najednou, spatříme vzápětí párek slídících hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius). Majestátní a krásný pták s chocholkou per vlajících ve větru.

Celkově suchý porost a písčitá půda rezervace velmi svědčí kurovitým ptákům. Perlička kropenatá (Numida meleagris) i vzhledově zajímavější perlička supí (Acryllium vulturinum) tu tvoří četná hejna s mladými kuřaty a jsou po vrabcích a snovačích nejhojnějšími ptačími druhy. Spolu s nimi tu jsou další kurovití ptáci - frankolín žlutokrký (Francolinus leucoscepus), chocholatý (Francolinus sephaena), a také dva druhy stepokurů - stepokur východoafrický (Pterocles decoratus) a hnědobřichý (Pterocles exustus). Kromě velkého dropa kori tu nalézáme i několik jeho příbuzných menší velikosti jako je drop bělobřichý (Eupodotis senegalensis) a somáský (Eupodotis gindiana), kterého jsme viděli vylétnout téměř kolmo do výšky, zakřičet, a rychle spadnout dolů, aby se mohl ukrýt ve křoví. Až na výjimky nejsou tito kurovití plaší, a proto je lze dobře pozorovat poměrně z velké blízkosti. Ale dalších ptáků je tu celá řada - čejka trnitá (Vanellus spinosus), čejka korunkatá (Vanellus coronatus) (obě hledají potravu v savaně mimo vodu), různí snovači a několik zoborožců, vlhy malé (Merops pusillus), téměř identické, jen o něco větší vlhy skořicovoprsé (Merops oreobates), mandelík fialovoprsý (Coracias caudatus), datel núbijský (Campethera nubica), ledňáček šedohlavý (Halcyon leucocephala), orlík kejklíř (Teratophius ecaudatus), a mnoho dalších. Podle našich záznamů jen v této rezervaci pozorujeme na 58 druhů.

Safari funguje tak, že řidič pomalu projíždí po cestách a všichni se snaží zahlédnout nějaké to zvíře. Pak je třeba zaujmout autem tu správnou pozici pro pěkný výhled a pro fotografování. Ne vždy však zvířata čekají, takže je nutné tu krátce popojet, tu zacouvat. Vše v autě, nelze ho opustit. Naše zastávky byly velmi časté, protože pro nás zajímavým objektem byl každý opeřenec, kterého jsme zahlédli - od velkých čápů až po droboučké cistovníky, kteří vypadají většinou téměř identicky a je peklo je určovat. Často jsme stáli na místě i delší dobu a snažili se vypátrat pěvce skrytého v houštinách. Na začátku jsme si úplně nebyli jistí, jak se tento způsob safari bude řidiči zamlouvat. Alex, tak se náš průvodce jmenoval, však přiznal, že ho ornitologie na škole hodně bavila, ale že pak neměl možnost se jí věnovat. To byla pro nás dobrá zpráva. Záhy se ukázalo, že poměrně hodně ptáků zná a že ho určování druhů spolu s námi evidentně baví. Po cestě nás varoval, že jsme právě vjeli do areálu častého výskytu kání černohřbetých (Buteo augur) a orlů chocholatých (Lophaetus occipitalis), a neuběhlo snad ani deset minut, než nám oba druhy ukázal. Sám ptáčky vyhledával a hned nám je pomáhal určovat. Měl dokonce stejnou knihu, takže nám to šlo rychleji. Kromě této znalosti navíc vynikal skvělým zrakem a nejen, že téměř vždy první viděl velká zvířata, ale i ptáky nacházel na neuvěřitelnou vzdálenost. Nechápali jsme jak je to možné - my často měli problém najít nějakou tu tečku v dalekohledu, ale Alex si ptáka jen tak náhodou za jízdy všiml. V každém případě byl Alex ta správná trefa a s naším birdwatchingem nám hodně pomohl.

<<Vzhůru na cesty      Sweetwaters>>

Vzhůru na cesty (Keňa 2010)

Před třemi roky jsme strávili pár dní v Keni na pobřeží nedaleko Mombasy. Kromě šnorchlování a odpočinku jsme zažili i dvoudenní safari v rezervaci Tsavo East. A byla to ochutnávka jak se patří. Africká příroda na nás silně zapůsobila a tehdy jsme si říkali, že se sem jednou vrátíme. Ta doba právě nastala. Představovali jsme si tak dva týdny cestování po rezervacích spojené s birdwatchingem. Zahloubali jsme se do nabídek cestovek a hned jsme zjistili, že to nebude až tak snadné. Jednak nevyhovovala délka a především trasa. Téměř všechny cesty začínaly v Tsavu, okruh Tanzánií a do Serengeti. V prvním místě jsme už byli, ze Serengeti už táhnou zvířata... a hlavně také představa, že pojedeme s nějakou skupinkou v autě a že je ptáci nemusí bavit... Nakonec jsme si našli agenturu a po dvou schůzkách připravili individuální program. Chtěli jsme vidět severnější části Keni a velká jezera, takže finální trasa na dva týdny byla následující - start na severu v Samburu, přesun do Sweetwaters, návštěva velkých jezer v příkopové propadlině (Lake Baringo, Bogoria, Nakuru, Naivasha) a zakončení na pláních Masai Mara. S přípravami jsme moc času neztratili, jedinou "důležitou" věcí bylo pořízení té správné ornitologické příručky, bez níž ptáky určovat nelze. Koupili jsme si obsáhlou publikaci z nakladatelství Helm Field Guides - Terry Stevenson, John Fanshave: Birds of East Africa. V polovině července jsme opustili tropické počasí v Čechách a přes noc se přesunuli do Nairobi. Megapole nás ráno přivítala příjemnými 22 stupni, což vedlo k vtipkování o tom, že se dá jezdit ochladit do Afriky. Průvodce a řidič Alex v jedné osobě na nás již čekal u terminálu, a tak jsme bez zbytečného otálení vyrazili na bezmála pětihodinovou cestu na sever. První setkání s ptactvem Afriky na sebe nedalo dlouho čekat. Kousek od letiště v zástavbě vidíme první čápy marabu, ibise posvátné a hojné leskoptve. A taky luňáky hnědé, kteří se tady běžně krmí na odpadcích. Cesta vedla zpočátku dobrou silnící a čím víc jsme se blížili na sever, tím více se na ní objevovalo děr. Po dvou hodinách dáváme přestávku, prohlížíme množství suvenýrů v místních obchůdcích a na stromě sledujeme při stavbě hnízda jednoho z mnoha druhů snovačů. Pak nás oba cesta ukodrcá, a když se pak znovu rozhlédneme, vidíme již zcela odlišnou krajinu. Suché roviny s křovinatým porostem, vesničky s bídnými obydlími a spoustou nepořádku kolem nich. A občas vojenská patrola, která kontroluje vozy mířící k hranicím Somálska. Chvíli jedeme touto krajinou, kterou obývají svérazné kmeny Samburů. Najednou odbočíme na kamenitou cestu a zanedlouho jsme u jedné z bran do rezervace Samburu.

Naše trasa:

<<Keňa - safari      Samburu>>

Keňa - safari 2010

16.7. - 30.7. 2010

 

 

Články

Vzhůru na cesty 

Samburu 

Sweetwaters

Baringo

Bogoria

Nakuru

Naivasha

Masai Mara

Galerie - ptáci

Běžci, potápky, veslonozí
Brodiví
Vrubozobí
Dravci
Hrabaví a krátkokřídlí
Dlouhokřídlí
Měkkozobí, papoušci, kukačky
Sovy, lelci, rorýsi, myšáci, srostloprstí
Zoborožci (srostloprstí) a šplhavci
Pěvci: skřivanovití, vlaštovkovití, konipasovití
...
 

Galerie - savci

... připravuje se

Galerie - ostatní

... připravuje se

2010

- Poláci malí v plném počtu (3. ledna 2010)
- Čas mandarinek (10. ledna 2010)
- Obhlídka Vltavy (23. ledna 2010)
- Zimní Pálava (4. - 5. února 2010)
- Kachničky... (10. února 2010)
- Jizera a Vltava (14. února 2010)
- Odpolední Trója (17. února 2010)
- Kompletní poláci (19. února 2010)
- Sluníčko na Labi (21. února 2010)
- Odpolední toulání (24. února 2010)
- Už zbyli jen poláci (27. února 2010)
- Poslové jara (28. února 2010)
- Konec zimní sezóny (7. března 2010)
- Proudnice a Cidlina (9. března 2010)
- Zamrzlá jižní Morava (10. března 2010)
- Lednicko (13. března 2010)
- Zima z okna (zima 2009 - 2010)
- Hormony startují... (20. března 2010)
- Rožďalovické rybníky (24. března 2010)
- Zpěvanka, husice a další (26. března 2010)
- Okolí Proudnice (28. března 2010)
- Stromovka (2. dubna 2010)
- Druhé Velikonoce s čejkami (3. - 5. dubna 2010)
- Lesík v Libni (8. dubna 2010)
- Rybáci velkozobí (12. dubna 2010)
- Kulík zlatý podruhé (18. dubna 2010)
- Čejky a jiní bahňáci (23. - 24. dubna 2010)
- Bahňáci a volavka rusohlavá (27. dubna 2010)
- Žehuňské vítání (2. května 2010)
- Třístovkové setkání (7. - 8. května 2010)
- Jespáci u Rakvic (12. května 2010)
- Kosí hrdina (18. května 2010)
- Vrbenské rybníky (21. května 2010)
- Setkání s užovkou (25. května 2010)
- Obyčejný lesík (31. května 2010)
- Výlet do Krkonoš (6. června 2010)
- Ptačí omladina (15. června 2010)
- Bukáček a čtyři druhy rákosníků (16. června 2010)
- Setkání s chocholoušem (17. června 2010)
- Bahňáčci u Proudnice (22. června 2010)
- Krkonoše podruhé (26. června 2010)
- Předprázdninová Morava (28. června 2010)
- Týden na Křivoklátsku (4. - 11. července 2010)

Čtrnáct dní jsme strávili na safari v Keni (16. - 30. července 2010)

- Louže u Tišic (5. září 2010)
- Festival ptactva u Žehuně (2. října 2010)
- Víkend se SVOB (15. - 17. října 2010)
- Podzimní rybníky (20. a 22. října 2010)
- Zastávka u Nechranice (2. listopadu 2010)
- Minutka s datlem (3. listopadu 2010)
- Chaluhy na Rozkoši (14. listopadu 2010)
- Tovačov a Klub 300 (17. listopadu 2010)
- Listopadová Vltava (22. a 25. listopadu 2010)
- První sníh (30. listopadu 2010)
- Procházka v centru Prahy (5. prosince 2010)
- Zimování začíná (6. prosince 2010)
- Mandarinky stále přibývají (12. prosince 2010)
- Potáplice (13. prosince 2010)
- Zimní Vltava (25. a 26. prosince 2010)
- Rivalové na krmítku (27. prosince 2010)
- Sraz u Vltavy (28. prosince 2010)