2013

- Novoroční zajížďka (1. ledna 2013)

Vánoční výlety

24.-25.12.2012

Hlavní dopolední přípravy na Štědrý den už skončily a abych v dalším moc nepřekážel, využívám volné chvilky a mizím k řece. Začínám v Klecánkách nedaleko ostrova, kdy se snažím objevit kachničky mandarínské. Už tu jsou, jen se ne vždy ukáží. Po chvíli hledání nacházím dva samečky, jeden z nich je lehce albinotický. Ale na nějakou pořádnou fotku jsou daleko. Jinak tu tolik ptáků není. Sameček poláka velkého, samice chocholačky, pár březňaček a tři potápky malé. V rákosinách se skrývá slípka zelenonohá. Sbírku doplní už jen přelety morčáků velkých, kormoránů a racků chechtavých. A tak největším vzrušením je křik krkavce. Ale bylo to předčasné, krkavec tu skutečně byl, ale ve voliéře.

Dalším místem je kousek říčky Rokytky ve Vysočanech. Kromě kachen tu nic nebývá až na již několikrát pozorovaný párek kachniček karolínských. I tentokráte mám štěstí, sameček karolínky se tu krmí s třicítkou březňaček.

A posledním místem je Vltava v Tróji. Ani tady není bůhví jaká druhová pestrost - březňačky, poláci, lysky, slípky, potápky. Ve větším počtu tu odpočívají racci chechtaví (cca 300), chocholačky (cca 250) a kormoráni velcí (cca 100). Z těch méně běžných druhů je tu jeden, již do svatebního přepeřující, sameček poláka kaholky. 

Kachničky v Klecánkách

7. a 8. prosince 2012

První týden prosince je za námi a je nejvyšší čas zkontrolovat, zda už náhodou nedorazily kachničky mandarínské do svého tradičního zimoviště na Vltavu u Klecánek. U ostrůvku moc ptáků není, labutě, březňačky, osm potápek malých, několik racků chechtavých a samec morčáka velkého. Kachničky nikde. Už se obracíme zpátky, když zpod podemletého břehu vyplouvá malá skupinka. Jsou tu tři samečci (jeden velmi nevýrazně vybarven) a normálně zbarvená samička. Tak tu jsou zase. O den později to vypadá ještě lépe. Objevujeme dvě skupinky s celkem třemi samečky a čtyřmi samičkami. Jedna ze samic je albínka (ta se už objevila třetí rok po sobě), další flavistická (také podobná té z minulých let). Další osádka je víceméně stejná. Ještě projedeme kolem polí u Větrušic, kde loví káňata lesní, poštolky a překvapivě i volavky popelavé. Trochu nepatřičně do tichého mrazivého dne zní hlas budníčka menšího. 

Pražská akce v Milovicích

17.11.2012

Kolegové z Pražské ornitologie uspořádali společnou akci do vojenského prostoru v Milovicích, tak jsme se rádi přidali. Mimoto, v těchto místech jsme ještě předtím nebyli. Pozdní listopadový čas nedával moc šancí vidět v takovéto lokalit přílišnou hojnost ptačích druhů, ale třeba něco překvapí. Sešla se docela početná skupina a hned jsme zamířili prozkoumat zvlněný řídce porostlý terén Pod Milovických vrchem. Postupně jsme zahlédli docela slušný počet druhů - zvonky, strnady luční a rákosní, hýly, jikavce, ťuhýka šedého a kvíčaly. Delší dobu zde nemělo cenu pobývat, neboť se tu konala poněkud hlučnější akce jakéhosi vojenského klubu. Přesunuli jsme se o kousek dál na Milovické letiště. Okolní pole byla doménou dravců - napočítali jsme kolem dvacítky káňat lesních, jednu rousnou, dvě samice pilicha a několik poštolek. Letiště je i místem, kde jsou ke spatření pustovky. Hodně jsme se snažili, ale ty nám byly zapovězeny. Při odchodu z lokality Martina hlásí, že si musí odskočit a vzápětí už křičí, že právě vyplašila kalouse pustovku. Tak přeci. Pustovka kousek popolétla a skryla se pod nízkou břízkou. Dala nám tak dost času si prohlédnout ne zcela běžného sovího druhu. 

Ohlédnutí za exkurzí na stránkách Pražské ornitologie.

Oplatil nadvakrát

(28. a 30.října 2012)

Asi měsíc dopředu jsem na 28. října měla naplánovanou návštěvu Pardubic a sraz s přáteli v čajovně. Protože ten se měl konat až odpoledne, chtěla jsem příležitosti využík k prozkoumání některého z okolních rybníků. Původně jsem si myslela na Bohdaneč, ale když se krátce předtím objevila hlášení o potápkách žlutorohých z Oplatilu, přehodnotila jsem situaci :)
Fakt, že kromě hlášení potápek se také se objevila hlášení rapidního ochlazení, častých přeháněk a případně sněžení, jsem pro změnu ignorovala. Předpověď se bohužel naplnila už když jsem ráno otevřela oči. Slabý déšť ale nevadil, a tak jsem si vzala větší batoh s dalekohledem, foťákem a pár dalšími věcmi, nabalila na sebe spoustu oblečení, popadla stativák a vyrazila na nádraží. Za nedlouho už jsem v Pardubicích přestoupila na vlak do Stéblové, poté hodila stativák přes rameno a vyrazila podle vytištěné mapy směrem k vodě. Déšť se ze začátku dal přežít, když jsem obhlížela první nádrž, trochu mě zamrzela snížená viditelnost a především to, že dalekohled i stativák neustále mlžil. Přesto se mi ale podařilo vypátrat mezi březňačkami, kopřivkami, roháči, lyskami, poláky, kormorány a dalším celkem běžným osazenstvem, i dvě potápky žlutorohé, co mě na chvíli zahřálo. Za čas už jsem ale začala být promočená, a to včetně mých goretexových bot a kalhot až po kolena. Protože byly možná ani ne +2°C, začal mi trochu omrzat nos a ruce v mokrých rukavicích. Snažila jsem se uklidnit tím, že horší už to být nemůže. To jsem se ale krutě spletla. Asi po pěti minutách se zvedl vítr a začaly padat kroupy (au, můj nos)! Do odjezdu vlaku zpět do Pardubic jsem ale měla ještě asi 2 hodiny, a tak jsem vydala prozkoumat další nádrže. Ač to zní nepravděpodobně, do doby než jsem došla až k té poslední, začalo sněžit a spadla eště větší mlha. Můj stativák se tím stal už téměř nepoužitelným, protože se celý zamlžil už po pár vteřinách a já už neměla žádné suché kapesníky nebo cokoli jiného, čím bych ho mohla otřít, a sám už se neodmlžil. Přesto jsem ve velké dálce viděla potáplici, určenou jako severní podle malého rozsahu bílé na krku a podle bílého fleku na boku. Za ní se rýovaly dalších podobných ptáků, ale těžko říct, zda potáplic či kormoránů.
Blíž už jsem ale nešla, protože jsem nechtěla na vlak čekat o dvě hodiny dýl. Ruka, kterou jsem držela stativák nahoře mi trochu umrzala, a nos (jediná nezahalená část těla) mí střídavě bombardovaly kroupy nebo sněhové vločky. Než jsem došla na nádraží, napadlo alespoň 5 cm sněhu, a tak jsem si alespoň mohla užít krásnou zimní atmosféru.
Odpoledne v čajovně se mi bohužel nepodařilo nic usušit a vypadala jsem, jako když jsem právě vylezla z bazénu. Kolem deváté hodiny jsem se vypravila domů. Při kupování lístků na vlak jsem zjistila, že mi dokonce promokly i peníze ukryté v peněžence pohřbené na dně batohu. Paní za přepážkou se na mě podívala, jak je možné, že mámmokré peníze. Jakmile jsem jí vysvětlila, že jsem dnes strávila přes 4 hodiny venku, chápavě se na mě usmála a položila si peníze na stůl, že už si je nějak usuší. A tak skončilo moje dobrodružství. Potápky žlutorohé však za to stály a až na počasí jsem si ten výlet docela užila :) 

Napoprvé se potápky žlutorohé podařilo pozorovat, takže při své cestě do Pardubic jsme o dva dny později nemohl tuto lokalitu minout. Zvlášť, když jsem u nás "žlutorožky" ještě neviděl. Naštěstí bylo slušné počasí i s dobrým výhledem. Na břehu jsem svědkem úlovku velkého kapra, a tak s rybáři chvíli klábosím. Zajímalo, co je na rybníků z ptáků zajímavého, že se tu trousí tolik lidí s dalekohledy. Hladina je plná ptáků - převažují lysky, březňačky, poláci, je tu skupinka hus velkých, desítky roháčů, několik hoholů, čírek obecných i hvízdák. A překvapivě dvě lovící, v dobré kondici vypadající, vlaštovky. Pak obcházím lokalitu na místo spojovací hráze a potkávám Denise a Iana. Dostávám instrukci, kde se pohybuje první z potápek žlutorohých. A taky jo, za chvíli ji vidím při potápění. Další dvě nacházím na druhé nádrži. Kromě nich ještě sledujeme potáplici malou. Přesouvám se na další lokalitu a tou je Bohdanečský rybník. Je ještě upuštěný. Z pozorovatelny je v dáli patrno velké hejno čejek (asi 270 jedinců) a s nimi tam poletuje několik dalších bahňáků. Konečně si sedají, le je to daleko i na stativák. Nakonec se z nich vyklubali dva jespáci bojovní a minimálně jeden jespák obecný. V pravé části zálivu se ozývá hejkání hus, ale není na ně vidět. Pouze v jednom z průzorů zahlédnu několik desítek hus velkých a asi 50 volavek bílých.

Festival na Žehuni

(6. října 2012)

Rok se s rokem sešel a už je tu zase čas ptačího festivalu. Stejně jako minulé roky tradičně vyjíždíme na Žehuň. Přijíždíme k louce a už vidíme tentokráte početnou skupinu návštěvníků pomalu odcházet. Novinkou je utábořený štáb ČT24, který přijel udělat reportáž pro Studio Víkend.Chvíli tak okouníme na břehu a přizpůsobujeme aktivity on-line reportáži. A za chvíli již Lubor na kameru povídá o tradici Festivalu i Žehuni jako takové. Navíc přijeli kolegové z nedaleké záchranné stanice a vypouští několik uzdravených ptáků - káni lesní, poštolku a kalouse ušatého. Super možností je prohlédnout si zblízka lelka lesního, který však ještě nějakou tu karanténu bude potřebovat. Protože Mirek Jelínek poněkud netradičně nechytal, tak tohle byli jediní ptáci ke zkouknutí zblízka. Jinak na hladině je k vidění několik roháčů, kormoráni, racci bělohlaví, čírky obecné a jedna husice liščí. Přelétli dva raci středomořští, hejno pěnkav, moudivláčci... Dál pak procházíme celý úsek po polích kolem rákosin a pak až dozadu podél obory. Celé to vystačí na pěkných pár hodin. Nejčastěji sledujeme strnady obecné, skřivany, bekasiny otavní, v rákosí se ozývají strnadi rákosní a moudivláčci. V zadní části klesající hladina vypouštěného rybníka odhalila bahna - kolem jsou stovky kachen, volavky popelavé i bílé. V závěru dorazíme až na teplomilné stráně pod oborou, kde je i nyní k vidění řada kvetoucích teplomilných rostlin. Zkoušíme hledat kudlanku nábožnou, což se nám ale letos nepovedlo. Za příjemného tepla se vracíme zpět - jen nám chybí orel mořský. Jako na zavolanou, když už sedáme do aut, se jeden mladý objeví.

Reportáž z Festivalu na Žehuni ZDE

Písečníci na Rozkoši

(8. září 2012)

Po delší době jsme opět vyrazili do terénu. Domluvili jsme se s Vaškem Johnem a dalšími a vybaveni aktuálními informaci od Jardy Vaňka jsme zamířili na Rozkoš. První zastávkou je upuštěný rybník u Velelib. Jsou tu volavky popelavé a bílé, potápky malé, napájí se hejno hřivnáčů. Postupně se objevuje celkem pět vodoušů šedých. Nejčetnější jsou čejky. Zkoumáme je v polích, ale kromě jespáka bojovného nic dalšího neobjevíme. Druhá zastávka v pořadí jsou louky u Kosiček. Louže už mizí a ani není vidět žádný ptačí pohyb. Trochu to prozkoumáváme a nakonec zjišťujeme, že tu pobývá přes dvacet bekasin otavních a jeden vodouš bahenní. Pak už míříme na přehradu. Nejdříve se stavíme u Nahořan, ale i tady jsou už louže miniaturní a bez ptáků. Na Rozkoši se prvně procházíme po Děličce. Cestou nás doprovází konipasi bílí, konopka obecná a několik pisíků. Na konci děličky pozorujeme zase pisíky, jednoho jespáka obecného a tři kulíky písečné. A také jednoho ledňáčka. Mimoto máme možnost sledovat orlovce při lovu. Od Děličky se přesouváme k Šeřeči. Procházíme kolem rybářů a po chvíli zahlédneme tři jespáky písečné. Dostáli své pověsti - opravdu nejsou plaší, prochází se blízko rybářů a nebránili se ani našemu focení z několika metrů. Vydrželi jsme je sledovat dlouhé minuty. Pak se posouváme ještě dál k malému výběžku, který je zvolna odhalován ustupující vodou; tady jsou kormoráni, čáp černý, dvě kolihy velké, jespák bojovný, racci bělohlaví, sedm kulíků písečných a hejno racků chechtavých a čejek. Při podrobnějším pátrání najdeme i kameňáčka pestrého. Posledním cílem je malý rybníček při vtoku. Čekáme tu, zda na bahna nevyběhne nějaký ten chřástal kropenatý. Ale marně. Nicméně jsme se dočkali vodouše tmavého, ledňáčka a mladého bukáčka. Vydrželi jsme na místě skoro až do setmění, a tak Rozkoš opouštíme až za tmy. Celkově jsme příliš mnoho druhů neviděli, ale těch pár stálo za to.