24. srpna 2009
Jak tak sledujeme web ČSO, nemohli jsme si nevšimnout úžasných pozorování z Veselského rybníka. Tomu nemůžeme odolat. Ráno jsme vstali, abychom na místo dorazili ještě než se vzduch začne horkem tetelit. Bohužel, chvíli potom, co jsme zastavili, jsme viděli na druhém konci rybníka kroužit velké hejno nejspíš bahňáků, které zřejmě někam odletělo. Nedaleko se na bahnitém břehu ale promenádovali tři vodouši šedí a podobný počet bahenních ve společnosti pisíků. Vtom jsme ale zjistili, co jsme zapomněli: foťák na digiscoping. Takže jestli chceme něco vyfotit, nezbývá nám, než se k tomu pomalu přiblížit. Nad hladinou přelétá malé hejnko šesti jespáků bojovných a nedaleko se objevuje i vodouš rudonohý. Občas odtrhneme oči od bahňáků a prohlédneme kachny. Viděli jsme dvě ostralky štíhlé a nedaleko břehu také hoholku lední, na kterou jsme se obzvlášť těšili, protože dosud jsme ji viděli jen jednou, ale na ob
rovskou vzdálenost. Teď tady jedna plavala ve společnosti březňaček s hlavou neustále pod vodou. Zdržovala se jen pár metrů od břehu, takže šla i docela dobře vyfotit. Nasedli jsme opět do auta a zajeli k rybníku z druhé strany. Tady bylo pozorování horší, protože všechno bylo proti slunci, ale přesto jsme viděli kromě běžných druhů také jednoho jespáka obecného, další vodouše viděné i předtím, rybáka obecného, kulíky říční, čejky, asi pět bekasin a tři malinké jespáky šedé ležící na suchém břehu a téměř perfektně využívající své mimikry. Na hladině plavaly také dvě potápky malé a bahňáky či jiné ptáky občas zvedl pochop.
24. srpna 2009
Z Moravy přišlo poslední dobou několik hlášení poláků malých. Napadlo nás, že když táhnou na Moravě, mohli by se objevit i v Pražské Tróji. Vzali jsme tedy dalekohledy a udělali si krátkou vycházku. Vltava vypadá dost pustě, létají tu jen racci chechtaví, na ostrůvku sedí kormoráni a dvě volavky popelavé. Jediní vrubozobí jsou tu nepříliš početné březňačky. Polák nikde. Ale při cestě zpět jsme u ostrůvku zahlédli něco menšího a když jsme na to zaostřili dalekohledy, byl to opravdu polák malý. Je tu sice sám, ale přece. Uvidíme, jestli se tu nějací zase zdrží přes zimu. 
17. srpna 2009
sety volavky bílé (asi 40) s občasnou volavkou popelavou a pěticí volavek stříbřitých. Aby byla přehlídka volavek dokonalá, objevila se opět mladá volavka červená a tentokráte prolétl i bukač velký. 
říká, že když je to rodina, tak mají být tři. Jenže doposud byli vidět vždycky jen dva, nicméně trochu jsem se po okolí ještě rozhlédl. A hle - se skupinou kormoránů velkých další dva kormoráni malí. Tak jen rychlá kontrola původní dvojice a opravdu tu byli celkem čtyři jedinci. Z dalších stojí za zmínku asi tři mladí kvakoši noční, několik zrzohlávek rudozobých, dvojice čírek modrých a velký dospělý racek, nejspíš středomořský. Posledním místem byl Hlohovecký rybník u zámečku. Mělčinu okupovala asi stovka hus velkých. Nakonec jsme mezi nimi objevili dva pisíky, dvě bekasiny otavní a jednoho jespáka obecného. Tak to byl po delší době zase plodný výlet - Martina zapsala pět nových druhů v Čechách a k tomu ta koliha i jespáci... Doufejme, že ta pravá sezóna teprve přichází. 
Poslední volnou neděli v Anglii jsem se rozhodla strávit v nějaké ptačí rezervaci. Vybrala jsem si Vange Marshes nedaleko East Tilbury. Opět jen třičtvrtě hodinka vlakem a pár minut pěší chůze (tentokrát jsem si nezapomněla pečlivě opsat návod na cestu) a byla jsem na místě. Přestože v Londýně téměř každý den prší, tady byla země úplně suchá a rozpraskaná. Potkala jsem pouze jednoho pejskaře, jinak ale byla rezervace úplně prázdná, což mě vcelku potěšilo, protože po třech týdnech strávených v Londýně mám už lidí opravdu pokrk. Byl krásný slunečný den a já procházela pěšinkou mezi rákosím a naslouchala hlasům sýkořic vousatých. Došla jsem až k místu, kde byla pěšinka zatarasená dřevěnou stěnou s otvory pro pozorování ptáků. Bylo evidentní, že vody tu normálně bývá mnohem víc. Teď se ale bohužel stáhla více dozadu, takže všichni ptáci byli celkem daleko. Trochu mě ale zklamal jejich nízký počet. Byli tu jen nějací racci chechtaví, volavky popelavé, asi tři čejky a jeden pisík. Vtom jsem ale viděla přeletět tenkozobce nad rákosem na druhém břehu mokřadu. Zjistila jsem, že cest je tu víc a vedou ke druhému, mnohem hustěji osídlenému jezírku. To bylo od cesty bohužel ještě dál a více jsem se přiblížit nemohla, tentokrát kvůli potoku. Zátoka, do které jsem pořádně neviděla byla pravděpodobně plná racků chechtavých. Občas jsem viděla i jiného racka. Měl poněkud tmavší křídla a podle velikosti bych ho odhadla na racka mořského. Mezi bílými těly racků docela zanikala čtveřice husic liščích.Nechybělo tu několik tenkozobců a pár čejek. Když se ale najednou zvedlo celé hejno, odhadla jsem jejich počet zhruba na 150 - 200. Na hladině byly nejčastější slípky a také nějaké kachny, na tu vzdálenost šlo jen těžko odhadnout jaké, ale myslím, že alespoň některé byly kopřivky. Zahlédla jsem i menší hejnko břehoušů černoocasých a mezi nimi nějakého menšího bahňáka. Po tom co vzlétl jsem se ujistila, že je to opravdu vodouš kropenatý. Na kůlu seděl rybák obecný a za ním si křídla sušil jediný kormorán. Kolem potůčku poletovali konipasi bílí, mladý stehlík. Cestou zpět jsem ještě vyfotila hejnko špačků hodujících na ostružiní. Posledním, co jsem viděla, nebyl pták, ale moje první zmije obecná. Slunila se na pěšince přímo přede mnou a já si jí všimla až když se se syčením rychle plazila pryč. 
Při cestě z Brna do Prahy zbývala chvilku času, a tak jsem zkusil druhý pokus objevit již dlouho avizovaného kormorána malého. Za plného slunce nejdříve krátká zastávka na mělké vodě, kde již zdálky byly vidět dvě volavky bílé, pár volavek popelavých a čtyři stříbřité. Po chvíli od kraje vzlétla volavka červená - poprvé kdy jsem spatřil všechny čtyři druhy na jednom místě. Z dalších druhů t
u byli bahňáci - asi 30 čejek, vodouši bahenní, kulík říční, vodouš kropenatý a čtyři jespáci bojovní. Na prostřením rybníku jsem stativák umístil proti ostrůvku, ale na vzdálenějším břehu a pomalu prohlížel větev po větvi. Slunce pražilo, vzduch se tetelil, zkrátka žádné skvělé podmínky. Až po chvíli na větvi u vody ve společnosti několika poláků a hus se najednou jeden z ptáků protáhl a bylo jasné, že jde o kormorána maléh. Po chvíli ale odtud zmizel. Tak jsem to zkusil z druhé strany, kde je na ostrůvek nesrovnatelně lepší výhled. Ale už jsem ho nenašel. Místo něj jsem na ostrůvku objevil poláka malého, který celou dobu pospával zády ke mě. Z dalších snad jen dva kvakoši noční, jeden velký racek (středomořský?) a několik zrzohlávek. Po cestě zpět jsem se zastavil u VNNM, kde na betonovém platu pospávalo jedenáct pisíků obecných. 
Druhý víkend strávený v Londýně už je tady, a tak rychle plánuju nějaký výlet za ptactven. Rozhodla jsem se navštívit rezervaci RSPB nazvanou Cliff Pools, prakticky na stejném místě jako East Tilbury, akorát na druhém břehu Temže. Po menším zmatku, ze kterého nádraží mi tam vlastně jede vlak, jsem se úspěšně dopravila na místo - do stanice Higham, vzdálené asi 5 km od rezervace. Na pomalém internetu se dalo zjistit, že do vesnice Cliff vedle rezervace jede autobus. Jak jsem ale zjistila na zastávce, v sobotu jede jen třikrát denně a dnes - v neděli - ani jednou. Takže pěšky. Nebylo by to až tak strašné, kdybych alespoň měla mapu. Takhle jsem se orientovala jen podle toho, co jsem si zapamatovala z internetu a doslova podle Slunce. Nikoho, koho bych se mohla zeptat na cestu jsem nikde neviděla. Našla jsem ale pěší stezku, která vypadala dost nadějně, než se ukázalo, že je slepá. POblíž posledního rozcestí jsem ale potkala lidi, kteří mi ochotně poradili, kudy do Cliff. Potom už se stačilo zeptat náhodných a vzácných kolemjdoucích jen dvakrát a byla jsem na místě. Bez mapy se tady cestuje opravdu špatně, protože tady nemají žádné ukazatele směru a dokonce ani vesnice nejsou označeny jménem! Jediné značky (mě pramálo nápomocné) jsou tu názvy silnic a upozornění, že pěší stezka je opravdu pěší stezka! 
Nicméně jsem asi po dvou hodinách pěší chůze a zmatku jsem opravdu dorazila do rezervace Cliff Pools. Jde vlastně o několik menších jezer v těsné blízkosti řeky, do které ale neústí. RSPB, místní ptačí organizace rezervaci hezky oplotila tak, aby se dovnitř dostali pouze chodci, označila ji naučnou tabulí, mapou a přidala několik letáčků. Vydala jsem se po hezké pěšnce vyšlapané mezi hustými keři a po obou stranách jsem měla jezera. Nejhojnějšími obyvateli byly lysky, potápky malé, poláci chocholačky, poláci velcí, několik bernešek velkých a na první pohled nápadná asi desítka volavek stříbřtých. V dáli byli vidět i čejky, vodouši rudonozí a ještě nějaký větší bahňák, možná vodouš tmavý. 
Jak jsem procházela dál po břehu, objevila jsem skupinku čtyř lžičáků pestrých. Vysoké tóny a trhavý pohyb křídel mě upozornily na vyplašeného pisíka a o kousek dál proletěl stejným směrem kulík říční. Potom mě docela daleko upoutalo prudké potopení nějakého ptáka na hladině. Bylo tu několik potápek malých, ale tohle se zdálo být větší. Chvíli jsem se dívala tím směrem, dokud se na hladině neobjevila krásná kachnice kaštanová. Po cestě kolem jezera jsem kousek před sebou uviděla divokého králíka. Byl ale rychlejší než já s foťákem a zmizel ve křoví. Později se ukázalo, že trávník vedle cesty je doslova zamořen králičím trusem a co chvíli je přímo uprostřed pěšinky vyhrabaný vchod do nory. Později se mi ukáže pěvuška modrá, hejnko stehlíků a zvonků, straka a kosi. Projdu kolem ostrůvku, kde sedí u hnízd a mláďat v prachovém šatu dospělí racci chechtaví. Ostrůvek s nimi sdílí i dvě čejky a dva ústřičníci. Když jsem se dostala zpět na parkoviště, kde začala moje okružní cesta, podívala jsem se na mapu oblasti. Zdá se, že jsem sice obešla tři jezera a do doslších dvou nahlédla, ale celá rezervace je nejméně dvakrát tak velká. Hned vedle mapy byla tabulka, kam lidé mohou zaznamenávat svá pozorování. Ach jo, těch 400 tenkozobců, husice liščí a další ptáci, které jsem nebyla schopná podle anglického názvu identifikovat se nejspíš zdržují v té druhé části rezervace. Bohužel už nemám tolik času a musím pomalu zpět na vlak. Ještě se mi ukáží husy velké a poštolka, pak už se ale opravdu loučím. Spokojená sama se sebou, jak si krásně pamatuju cestu si zvesela vykračuju a sebevědomí mi stoupne až natolik, že se kousek před cílem odhodlám vyzkoušett zkratku. Cesta ale trvá podezřele dlouho a já nemám pocit, že se napojuje na tu, kterou jsem přišla. Konečně se objevily nějaké budovy, ale skoro se mi ani nezdá, že je to Highham. Dorazila jsem na rozcestí, které až nepříjemně připomínalo místo, kde jsem se poprvé ptala na cestu. Ale ne! Takže vůbec nevím, kde jsem. Odhadla jsem tedy směr, kterým bych se měla vydat a který mě zavedl na travnatou pěšinku uprostřed ničeho. Potkala jsem tu jedině další čtyři králíky, než jsem došla ke kolejím, které jsem určitě neměla přejít. 
Už trochu unavená z toho věčného bloudění jsem se otočila a vydala se zpátky. Naštěstí sem narazila na běžce, který mi naznačil směr. Už jsem nic neriskovala a pěkně se vrátila zpět tou cestou, kterou jsem považovala za zkratku a pak vyrazila po silnici, po které jsem přišla, až na to, že mi taky vůbec nebyla povědomá. Na jejím konci se naštěstí objevil Higham - konečně. Na mostě přes koleje jsem potkal posledního zmateného králíka, kterého jsem i stačila vyfotit. Pak jsem si ale všimla, že má nejspíš něco s očima, proto tak bloudí. Zkusila jsem ho tedy zahnat ze silnice někam do křoví a nasedla na vlak. 
Minulý víkend jsem odcestovala do Londýna na čtyřtýdenní jazykový kurz, abych si zlepšila angličtinu. Rozhodla jsem se využít volného času o víkendu a uposlechnout radu zdejšího časopisu Birdwatch, který mě nasměroval do vesnice East Tilbury, nedaleko Londýna, kde je na bahnitém břehu Temže údajně možné spatřit nějaké protahující bahňáky. Jen tři čtvrtě hodiny vlakem a další tři čtvrtě hodiny pěší chůze trvala cesta k Coalhouse Fort, kde jsem vytáhla dalekohled a vrhla se do bahen. Je pravda že podél břehu sice vedla krásná suchá cesta, ale na můj dalekohled 10x50 byla její vzdálenost od vody příliš velká, naž abych si mohla ptáky dobře prohlédnout. Snažila jsem se pokud možno našlapovat na vegetaci, abych se úplně nezaprasila, ale touha po fotce alespoň jednoho z asi deseti břehoušů černoocasých byla silnější. Nad hlavou mi kroužilo překvapivě málo 
racků chechtavých, občas přelétl i nějaký větší - soudím, že zřejmě racek středomořský. Jediným dalším příbuzným, kterého jsem spatřila byl racek mořský - skutečně obrovští ptáci si bohužel sedli vždy až těsně k vodě, takže mě od nich dělila vzdálenost mnoha desítek metrů, které zabralo bahno při odlivu. Jednoznačně nejpočetnějšími ptáky tu byli tenkozobci. Neměla jsem chuť je počítat, ale jejich skupinky se táhly až kam jsem dohlédla, rozhodně jich bylo několik 
set. Občas se mezi nimi objevilo i něco jiného, jako třeba hnědý bahňák spíš většího vzrůstu, který byl ale bohužel docela daleko a zastrčil si zobák pod peří. Při snaze o bližší určení jsem uvízla v bahně, a potom už jen matně rozeznávala obrysy svých bot. Jak jen jsem se mračila na birdwatchera kráčejícího po suché cestě se stativákem na ramenou! Nicméně bahňák se pohnul a já už si mohla být jistá, že je to koliha malá. O chvíli později se ukázala i koliha velká, až na pokraji 
možností mého dalekohledu, ale o jejím dlouhém zobáku nebylo pochyb. Zatímco jsem se brodila blátem, postupně jsem se přibližovala k ostrůvku trávy, který k odpočinku využily husice liščí. Až po nějaké době se mi mei stébly trávy podařilo zahlédnout i černobílé peří ústřičníka. Když s druhou hodinou začal příliv, usadila jsem se na trávě a snažila se trochu odbahnit. Kolem mě létaly konopky, na svůj přílet mě hlasitě upozornila další koliha malá a bůhví kde se vzali další ústřičníci. Během hodiny přišla voda až ke mě, zatímco jsem pozorovala potápějící se kormorány. Pomalu jsem se chystala k odchodu. Tou dobou jsem však ještě netušila, že v Londýně několikrát opět úspěšně zabloudím, takže mi cesta domů potrvá čtyři hodiny... 