(1. listopadu 2008)
Po deštivém týdnu se konečně udělalo krásně, a tak by byla škoda nějak toho nevyužít. Rozhodla jsem se proto vzít kolo a samozřejmě také dalekohled, abych mohla obhlédnout úsek Vltavy kolem ZOO, zda-li už se tu neobjevili nějací zimní hosté. Nejprve jsem minula prolétávajícího konipase horského a od mostu dále už byly k vidění i nějaké kachny, které však nebylo snadné proti oslnivému slunci rozeznat. Z protějšího břehu se co chvíli ozval troubivý hlas některého z asi 250 kormoránů, kteří tradičně obsypali několik v řadě stojících stromů. Když jsem dorazila k ostrůvku, zdaleka nápadnému díky bílé barvě několika desítek racků chechtavých, bylo možné mezi nimi rozeznat volavku popelavou, několik lysek a slípek zelenonohých, kterých jsem našla přibližně dvacet pět. Dojela jsem až k místu, kde se řeka stáčí a hledala potápky malé, které osamoceně plavaly při protějším břehu. Napočítala jsem jich minimálně čtrnáct, ale je možné, že se mi některá schovala pod hladinu. Abych si lépe prohlédla kachny, dojela jsem zpět k mostu, kde mi činilo nemalé potíže projet s kolem skrze dav na druhou stranu. Tam se mi dost nevyplatilo sledovat poštolku prolétávající nade mnou. Když jsem si uvědomila, že by nebylo od věci sledovat cestu, zapadla jsem do bahna. Nezbylo mi nic jiného než si do něho stoupnout a kolo vytlačit. Na cestě plné louží lemované neprostupným plevelem a bodláčí se hlučně ozývalo hejno ne méně než padesáti
stehlíků obecných a každou chvilku některý sletěl na zem, aby se vykoupal. Opodál poletoval ve větvích drozd zpěvný. Úzká cestička rozrytá koňskými kopyty mě dovedla až k hejnu poláků chocholaček, kteří, když mě viděli, se začali hromadně potápět. Více mě však zaujal jakýsi skřek následovaný letícím ledňáčkem, který pravděpodobně vysedával na svém oblíbeném zábradlí, kde jsme ho měli možnost vidět i vloni. Dál už mě nic zajímavého nečekalo až na hejnko březňaček, které vylétly od břehu, když jsem se k nim přiblížila. Ještě jednou jsem zvedla dalekohled a mezi kachnami divokými našla tentokráte už tři poláky malé (když jsem tu byla 19. září, byli pouze dva)! Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že šlo o dva samečky a jednu samičku. Stále se drželi pohromadě stranou od březňaček i od chocholaček a začali dovádět. Křídly vířili vodu, než jeden z nich prudce vylétl a hned se zase potopil. Zbylí dva ho hned následovali a tak se to opakovalo několikrát. A to byl velice příjemný závěr dnešní projížďky. 
Žádné komentáře:
Okomentovat