Asi 30 km od Baringa leží další zajímavá vodní lokalita - Lake Bogoria. Bogoria je protáhlé jezero v tektonicky aktivní krajině obklopené nádhernou scenérií hor Příkopové propadliny (délka 34 km, šířka 3,5 km a hloubka do 10 m ). Jde ale o zcela jiný typ než Baringo. Dvě přítokové řeky a desítky horkých pramenů dodávají do vod jezera obrovské množství alkalických iontů, a tak je voda velmi zásaditá (pH 10). Navíc jezero nemá odtok, a proto v této aridní oblasti vysoké odpařování vede k vysoké koncentrací soli a minerálů, které se hromadí především v hlubších vodách. I přes tuto hypersalinitu zde prosperují sinice (druh Arthrospira fusiformis), které jsou zase zásadní potravou pro plameňáky. Ti zde začali hojněji pobývat po roce 1995, kdy známější jezero Lake Nakuru začalo vysychat a nyní patří spolu s dalšími okolními jezery mezi největší světová shromaždiště těchto překrásných ptáků. I když počet ptáků vždy závisí na momentálních podmínkách - množství vody v jezeře. Jezero i s okolím je chráněno jako národní park a je i na seznamu přírodních památek UNESCO.
Cesta vede opět rozbitou silnicí a suchou krajinou. Oblast je známa svou produkcí medu a výrobků z něj. Zdejší úly jsou ale něco zcela jiného než u nás. Úl vypadá jako metrový špalek podélně zavěšený do koruny stromu. Kolem nich k "velké" radosti místních včelařů číhají hojné vlhy a na ně zase dravci. Med a lihovina z medu se prodává u silnice na četných místech. Alex jen doplňuje, že zdejší muži kromě medu nedělají nic a jen popíjí medovinu. Přes silnici nám "přebíhá" želva. U jezera jsme za chvíli, projíždíme branou a už po pár metrech nás čeká první zastávka. Prochází se tu pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), na stromě sedí párek drobných sokolíků malých (Polihierax semitorquatus) a na zemi spatříme již pátý druh čejky - čejku černohlavou (Vanellus tectus) s výraznou kápí na zátylku.
A takhle se pomalu posouváme dál, co 50-100 m stavíme a snažíme se vyfotit a určit některé z drobných ptáčků ve větvoví stromů a v křovinách - snovače žluté (Ploceus velatus), vousáka ohnivého (Pogoniulus pusillus), lejska stříbrného (Empidornis semipartitus), vlaštovky menší (Hirundo abyssinica) a malého barevného ťuhýkovce afrického (Nilaus afer) s úžasným anglickým názvem Brubru. Ostatní, ne příliš četná auta s turisty, nás míjí s úsměvy a poněkud nechápavými pohledy, co že to v těch houštinách můžeme sledovat.
Už pohled z dálky ukazuje zdejší hlavní atrakci - přes tetelící vzduch je vidět obrovská růžová masa plameňáčích těl. Přijíždíme na první sjezd ke břehu, kde se plně otevírá pohled na jezero. Vyskakujeme z auta a v údivu zůstáváme stát nad obrovským nakupením plameňáků. Kam se podíváme, všude růžová barvička. Hejna obsadila mělkou vodu a ptáci jsou v nich hustě natěstnáni na sebe, další plavou na hladině a stovky jich neustále přelétávají nízko nad vodou. Vypadá to jako koberec v mnoha růžových odstínech. Prostor na všechny strany kolem silně šumí od ptačích pohybů. Slyšíme opravdu pouze šum, ptáci se jinak nijak hlasitě neozývají. Je to neuvěřitelná scenérie.
Člověk o tom čte, vidí fotky i filmy, ale bezprostřední prožitek všechno překonává. Zkoušíme to nějak uchopit na fotky, ale hejna plameňáků jsou tak rozlehlá, že pořádnou představu jde získat jen na fotce z výšky.
Zrovna si vzpomínáme na Láďu Jassa, který tak přepečlivě počítá všechny ptáky, které vidí, jak by si asi s tímto poradil. Kocháme se pohledem a ani se nepokoušíme dělat jakékoliv odhady. Máme štěstí, vody je dost, a tak tu jsou nepochybně statisíce těchto ptáků. Jsou ale poměrně plaší, při přiblížení na nějakých 20-30 metrů se celé hejno posouvá či začíná vzlétat. Všude je cítit specifický zápach - kombinace slané vody a exkrementů a celý břeh je pokryt růžovými peříčky všech velikostí a odstínů. Jsou tu oba druhy plameňáků. Mnohem hojnější plameňák malý (Phoeniconaias minor) a o poznání větší plameňák růžový (Phoenicopterus ruber).
A nejsou tu sami, se snadnou kořistí tu čekají i jejich lovci. Opodál postávají nehybní čápi marabu, zahlédneme šakala a několik orlů jasnohlasých (Haliaeetus vocifer). S potravou tu rozhodně nemají problém. Nabídka dalších vodních ptáků je ale chudá. Po okrajích mělké vody pobíhají akorát malí hbití kulíci afričtí (Charadrius pecuarius) a několik čejek běločelých (Vanellus armatus).
Objíždíme jezero dál za stálého sledování plameňáků. V podstatě růžový pruh lemuje celý břeh jezera. Podaří se nám také pár hezkých záběrů orlů jasnohlasých a nacházíme dalšího z dravých ptáků - jestřába volavého (Melierax metabates).
Ale Bogoria to nejsou jen plameňáci a ptáci. Vyskytují se zde i větší savci a je to zajímavý pohled vidět pasoucí se zebry na pozadí "růžové řeky". Zahlédneme malé skupinky impal i gazely Grantovy. Skalnaté prostředí svědčí damanům skalním a opět pozorujeme dikdiky.
Rezervace je známa výskytem již velmi řídkých stád impozantní antilopy kudu velkého. Chtěli bychom je vidět, ale porost kolem silnice je velmi hustý, takže zvířata jsou dobře skrytá a hlavně mohou být kdekoliv. Nakonec ale uspějeme; při cestě zpět si vyšla skupinka tří samic kudu velkého na malou mýtinku a můžeme si je prohlédnout. Na rozdíl od samců jsou menší a bezrohé, ale i tak jsou to velká zvířata.
A tak už se dostáváme k dalšímu důvodu, proč se sem jezdí. Jezero je známo svou vulkanickou aktivitou a kromě horkých pramenů se zde nachází i horké gejzíry. Míříme k jedné jejich trojici, každý vypadá jinak a má svou krásu, byť ve všech případech nejde o mnohametrové fontány. Voda vytékající ze zřídel je u břehu velmi horká, přesto plameňáci loví i tady. Často balancují na jedné noze, zřejmě si nohy v horké vodě rychle střídají.
U pramenů nás potká jeden z nezapomenutelných zážitků. Kromě nás a několika dalších turistů sem dorazil i školní autobus. Asi čtyřicítka větších dětí v pestrých oblečcích poslouchala učitelův výklad. Pak si nás někteří všimli a začali se pomalu přibližovat. K prvním odvážlivcům se přidali další a najednou pár metrů od nás stojí celá třída s usmívajícími se dětmi. Bylo vidět, že Evropanů ještě asi moc neviděly. Čišela z nich zvědavost a zájem. Jak odlišné od jiných míst, kde si děti, jak vidí turistu, běží pro dárky. Dali jsme pár vět s učitelem, který nám vysvětlil, že jsou to nejlepší studenti z mnoha různých škol, a za velkého zájmu dětí ho podarovali několika propiskami, což děti ocenili spontánním potleskem.
Pak přišlo společné foto. Pokrčili jsme se a děti se seběhly kolem nás. Všichni chtějí být blízko, mačkají se, a pak cítíme jak nám dávají ruce na ramena, na hlavu, šimrají ve vlasech, a tak je taky chytáme za ruce - všichni si na nás chtějí sáhnout. Loučíme se s nimi a v duši nám zůstává jeden úžasný lidský zážitek, který předčil ty předchozí... i proto se nám Bogoria tak líbila.
Žádné komentáře:
Okomentovat