Další dva dny utekly jako voda a naše cesta míří poprvé na jih k dalšímu jezeru s názvem Lake Nakuru. Slušnou silnicí zanedlouho přijíždíme do Nakuru, jednoho z Keňských velkých měst, a nejdříve míříme k našemu ubytování. Původně jsme měli bydlet v lodži uprostřed parku, tyto prostory si však na poslední chvíli pronajala vláda, takže jsme jeli na náhradní místo mimo park. Na okraji města Alex najednou zahnul na prašnou cestu a začal s námi sjíždět prudce dolů. Vypadalo to trochu podivně, ale po chvilce opravdu mizerné cesty se nad údolím ve velkém svahu objevily budovy kempu. Velká centrální místnost v zajímavém stylu a na svahu pak velké stany s kompletním vybavením. Vypadalo to hodně rodinně a překvapivě tu vládly ženy. Nechat si nosit kufry od útlých dívek je divné, ale jinak to nešlo. Připadá nám, že jsme tu kromě jedné či dvou rodinek jediní návštěvníci. Na oběd přichází sympatická šéfová a jako raritu místo klasického jídelního lístku s úsměvem a prohlášením "big menu" přináší velkou černou tabuli, kterou postaví před nás na židli a kde má křídou napsáno menu. Po obědě máme chvíli a procházíme kemp. Leží v kopci, pod námi padá příkrá stěna do údolí, kolem dokola další kopce a porosty. Opravdu krásný výhled na Velkou příkopovou propadlinu.
Na odpolední safari už míříme k Lake Nakuru, které leží od města jen několik km (resp. stovek metrů), které je též zřejmě jeho prokletím. Jezero Nakuru a přilehlý částečně oplocený park o rozloze necelých 200 km čtverečných patří mezi nejznámější a nejvíce navštěvovaná místa v Keni. Vlastní jezero je mělká plocha silně alkalické vody, podobně jako Lake Bogoria. V okolí jsou sopečné prameny s vysokým obsahem uhličitanu sodného, který pak deště přivádějí do jezera.
A protože také nemá odtok, výpar vody způsobuje vysokou koncentraci solí. I tady jsou proto vody bohaté na zelenomodré řasy a velké populace obou druhů plameňáků. V roce 1965 tu napočítali na 1,5 mil ptáků a biologové prohlásili toto místo za "největší ptačí divadlo na světě". Situace je nyní daleko složitější. Množství potravy, a tudíž i plameňáků závisí na mnoha faktorech jako je střídání období, ale především se projevují dlouhodobé vlivy počasí, vysoká návštěvnost a významné znečištění vody. Jezero proto v podstatě stále více a více vysychá, což spolu se zhoršující kvalitou vody vede k tomu, že nyní populace plameňáků velmi kolísá. Tragický byl z tohoto pohledu rok 1995. Naopak v období roku 1997 a 2004, kdy jev El Niňo způsobil vysoké srážky a naředil znečištěnou vodu, se populace ptáků zvýšila. I když k celkovému úbytku plameňáků nedochází, jen se jejich hejna přesouvají na další, ne příliš vzdálená slaná jezera, jako je jezero Natron, kde ptáci hnízdí.
Před branou je živo, jsou tu místní, auta turistů, samopaly ozbrojení strážci. A opice - velká skupina paviánů a kočkodani obecní. Jsou nebojácní a v klidu prochází mezi auty i lidmi. Záhy pochopíme, proč Alex ještě nezvedl střechu a doporučil nám přivřít okna. Stojíme v bráně, najednou se ozve rána na střechu a říkáme si, že to bude asi opice. Ještě pár úderů, a pak se v okénku objeví hbitá ručka a vzápětí zvědavý černý obličej kočkodana se zřejmým úmyslem něco snadno získat. Tak rychle jsme okna ještě nezavírali.
Nejdříve projíždíme lesem s vysokými stromy a hustým zeleným podrostem. Hned po pár stech metrech Alex nadšeně ukazuje na černého nosorožce (též dvourohý), jak se prodírá houštinami. Nosorožec míří směrem k nám, pak si nás však všiml, zafrkal, otočil jsem a poklusem mizí v houštinách. Tohle setkání nám udělalo radost. V Nakuru je pro oba druhy nosorožců veden záchranný program a i černých nosorožců je zde asi třícítka. Nicméně tento druh žije skrytě v lesích a houštinách, a tak pravděpodobnost jeho pozorování není velká. Pokračujeme dál a potkáváme menší skupinku impal, mezi nimiž je jedna velmi mladá. Asi si cvičí nohy, takže co chvíli se z ničeho nic pruce odrazí a začne zběsile skákat a běhat kolem.
Cestou ještě pozorujeme jestřábce pochopovitého (Polyboroides typus) šplhajícího po stromě, pár šakalů čabrakových, a pak už přijíždíme na břeh jezera.
Jsou tu opět hejna plameňáků táhnoucí se do dáli. Ale též hned registrujeme i spoustu dalších ptáků. V šedesátých letech zde jako boj proti moskytům byly vysazeny tilápie, drobné ryby snášející zásadité prostředí. Rybkám se dařilo a staly se tak vítanou kořistí pro další druhy ptáků - biodiverzita oblasti výrazně vzrostla. Jezero je i místem, kde pobývá množství migrantů. Zatímco četní turisté fotí plameňáky, my se již po zážitku z Bogorie můžeme soustředit i na další druhy.
Kolem břehů i na stromech postává hojně čápů marabu (Leptoptilos crumeniferus), jsou tu ibisové posvátní (Threskiornis aethiopicus) a hnědí (Plegadis falcinellus), husice nilské (Alopochen egyptiacus), velké počty bělobřichých kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo), racků šedohlavých (Chroicocephalus cirrocephalus), několik rybáků bahenních (Chlidonias hybridus) a sem tam zahlédneme i rybáka bělokřídlého (Chlidonias leucopterus) v prostém šatu. Potkáváme ale i další, nám lépe známé ptáky - je tu osamnělý čáp bílý (Ciconia ciconia), desítky a možná i stovky pisil čáponohých (Himantopus himantopus), jespák bojovný (Philomachus pugnax), jespák křivozobý (Calidris ferruginea), vodouš šedý (Tringa nebularia) a vodouši bahenní (Tringa glareola). Že by už první návštěvníci ze severu? Z dalších bahňáků jsou tu čejky trnité (Vanellus spinosus) i čejky běločelé (Vanellus armatus), kulík africký (Charadrius pecuarius). Poprvé zahlédneme i čírky popelavé (Anas capensis). Mezi touto plejádou ptáků se v nevelké vzdálenosti pohybují buvoli kaferští.
Kolem jezero les vystřídala travnatá velmi přehledná savana. Na relativně malé ploše se vyskytuje hodně zvířat, takže pozorování i focení je velmi snadné. Jsou tu opět oba druhy gazel (Thompsonova a Grantova), impaly, zebry stepní. Zahlédneme i méně početné obrovské antilopy losí - mimochodem druh, který lze s úspěchem domestikovat a který je vůbec největší antilopou.
A opět stádečka buvolů, která jsou provázena volavkami rusohlavými (Bulbulcus ibis) již ve svatebním.
Kolem celého břehu se táhne pruh plameňáků a těžko odhadovat kolik jich je. Rozhodně jsou ale rozptýlenější, a proto zážitek z jejich masy byl na Bogorii mnohem silnější. V další části narážíme na početnou kolonii pelikánů bílých (Pelecanus onocrotalus) a ojedinělé kolpíky africké (Platalea alba).
Poprvé na svém putování potkáváme hyeny skvrnité; trojice odpočívá v trávě a nenechává se rušit. O kousek dál pak přímo u cesty u velké nory pospává odrostlé mládě a auta stojícího metr od něj si vůbec nevšímá.
Na dvou místech nacházíme rodinu nosorožců bílých. Krásná zvířata, i když nám připadají celkově menší, než byli nosorožci ve Sweetwaters.
Pak opět měníme prostředí a šplháme do skal velmi hezkou hustě zarostlou krajinkou keřů, stromů a velkými pryšci. Fotíme tu některé nové druhy ptáků, ale savci tu nejsou. Dostáváme se na vyhlídku na skalách a můžeme si udělat obrázek a velikosti jezera. Zvířata i plameňáky tu máme jako na dlani. Sjíždíme jinou cestou opět do prostředí vysokých stromů tentokráte na travním porostu, kde tu a tam narazíme na impaly či gazely.
Zajíždíme mezi houštiny, kde jsou na několika místech četní ptáci. Takže na dlouhé minuty stavíme a snažíme se je objevit, vyfotit a určit. Nově objevujeme několik druhů. Z drozdovitých jsou to například skalník malý (Monticola rufocinereus) a zpívající sameček bělořita oranžovobřichého (Myrmecocichla cinnamomeiventris).
U mokřiny potkáváme také agamy, nějaké brodivé, jako třeba ibisy posvátné (Threskiornis aethiopicus) a kladivouše afrického (Scopus umbretta), proslulého tím, že si z ptáků staví vůbec největší hnízda - jsou to monstrózní stavby z větviček umístěné ve větvích stromů.
Druhý den opouštíme náš kemp na kopci a přesouváme se do lodže uvnitř parku. Lodž je velmi luxusní, s nádhernou zahradou a s jednou z nejlepších restaurací, jaké jsme kdy na našich cestách potkali. Je také plná turistů a večer tu vyhrává a tancuje domorodá skupina. Přes oběd neleníme a mapujeme zahradu. Brzy však zjišťujeme, že to nebude tak snadné, jak to vypadalo. I když je teplo a svítí slunce, stačí zalézt trochu mezi keře a stromy a hned se vyrojí hejna komárů daleko větších než ti u Baringa.
Okamžitě na nás sedají. Naštěstí jsme dobře oblečeni, ale stačí nepatrné nezakryté místo a malé zaváhání s repelentem, a už máme několik kousanců. Alex nás však uklidňuje, že tady je malárie vzácná... že víc hrozí žlutá zimnice. I přes tuto potíž objevujeme další nové druhy. Zvlášť roztomilé je chování myšáků hnědokřídlých (Colius striatus). kromě svého neustálého proplétání se v houštinách a družení do dvojic tu létají na místní krmítko. Podle svého zvyku se věší za nohy (zde na drát) a opět se tulí k sobě. Vypadají komicky, jako velké kolíčky na prádlo.
Určujeme lejska brýlatého (Melaenornis fischeri), drozda afrického (Turdus pelios). Přelétá tu dvojice dudků afrických (Upupa africana), zahlédneme kukačku křiklavou (Cuculus clamosus), mezi stromy chodí dvojice ibisů hagedašů (Bostrychia hagedash) a další.
Ale kvůli komárům se tu k velké škodě nemůžeme využít všechen volný čas. Ze stejného důvodu vzdáváme i noční průzkum. Zkoušíme akorát u jednoho z malých jezírek najít původce hlasitého ostrého kvákání. Žabek tu musí být několik, ozývají se asi metr od nás, ale trvá nám dlouho, než objevíme malou žabičku s nafouknutým zvukovým vakem.
Další část safari věnujeme cestě po druhé straně jezera. Nejdříve projíždíme úsekem vzrostlého lesa s podrostem, kde vyhlížíme černé nosorožce. Pak les vystřídá prudký svah s trnitým podrostem, a zde potkáváme větší stádo vodušek velkých. Samice těchto antilop nemají rohy, takže snadno poznáme, že se jedná o stádo mládenců. Podle svého názvu by neměly v trní co dělat, ale jezero je nedaleko. Další vodušky vidíme brodící se v rákosinách.
V křovinách sledujeme špačky a velmi výrazného linduškovce žlutohrdlého (Macronyx croceus). Trnitý pás končí a před námi se otvírá savana. Nejdříve míjíme jezírko, malé velikostí, ale bohaté na ptáky. Jsou tu kladivouši afričtí (Scopus umbretta), husice nilské (Alopochen egyptiacus). Setkáváme se i s novými druhy kachen, a to čírkou hottentotskou (Anas hottentota), ostralkou rudozobou (Anas erythrorhyncha) a kachnou žlutozobou (Anas undulata). Dále je tu asi pět potápek malých (Tachybaptus rufficollis), vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis), kulík třípásý (Charadrius tricollaris) a slípka zelenonohá (Galinulla chloropus). Novým druhem je několik slučic zlatých (Rostratula benghalensis), čile prohledávající řídké bahno.
Bohužel musíme stát na cestě a složitě uhýbat dalším autům, tak se zde nemůžeme déle zdržet. Jen zaregistrujeme příchod osamoceného nosorožce bílého. Na další jezírko narazíme opodál, jsou tu ibisové hagedaši (Bostrichia hagedash) a nádherný čáp sedlatý (Ephippiorhynchus sengalensis).
Pak projíždíme savanou, občas vidíme gazely, zebry a narazíme na velké stádo asi osmdesáti impal s několika samci. Dominantní samec se však postupně bude snažit zbavit se ostatních samců. O kousek postává další stádečko impal, tentokráte jde o samčí klan. Dominantní samec samičí skupiny u sebe mladé samce nestrpí, a ti se pak sdružují do mládeneckých skupin. Pasou se spolu, sílí a trénují souboje, aby ti nejsilnější z nich pak mohli svést bitvu o harém. Život dominantního samce není vůbec jednoduchý a jeho možnost šířit své geny je draze vykoupena. V období říje harémoví vůdci v podstatě jen bojují a zahánějí četné vyzyvatele, že jim ani nezbývá čas na pastvu. Proto jsou brzy vytlačeni mladším a silnějším samcem. Vůdcem harému je tak samec zpravidla jen jednu sezónu.
V zlatavé teplé barvě nastávajícího západu slunce ještě v dálce mezi vysokými akáciemi zahlédneme asi šestnáct žiraf Rotschildových, zebry, buvoly. A jako již poněkolikáté, právě v závěru safari přicházejí ta nejhezčí setkání. Na cestě savanou se stromovými pryšci pochoduje dvojice nosorožců. Je to nosorožec černý, velká samice s trochu odrostlejším mládětem. V porovnání s nosorožcem bílým je menší, nemá tak velký hrb na zátylku a má menší hlavu se zašpičatělým horním rtem (živí se listy, ne trávou). Kromě tvaru těla je pro rychlé určení i na větší vzdálenost důležité jejich chování. Buď se nachází v podrostu nebo, když se objeví na savaně, rychle jí procházejí a nepasou se. Jsou to samotáři, pouze matka zůstává s mládětem. Jsou to plachá zvířata, velmi útočná a se špatným zrakem, proto při menší pozorovací vzdálenosti jsou řidiči vždy ve střehu. Mládě cupitá za matkou, přesně tak, jak je v příručkách často uváděno (zatímco u bílého nosorožce chodí před matkou). Ale jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, není to vždy pravidlem. Sledujeme dvojici dlouho až nám zmizí v křovinách, protože šance spatřit někde jinde dalšího jsou už nepatrné.
Porovnání obou druhů se nám nabídne za okamžik. Nejdříve spatříme v dálce pasoucího jedince nosorožce bílého, skoro současně trojici ještě vzdálenější a po pár desítkách metrů narážíme na stádečko pěti zvířat. Mohutná zvířata se pohybují pár metrů od auta. Je tu samec, samice s mládětem, zřejmě jedno odrostlé mládě a posledním je další samec, který se drží trochu opodál. Při pokusu o přiblížení se však na něj první samec prudce rozběhl. Je neuvěřitelné, jak tak velké zvíře dokázalo rychle vystartovat. Takový výpad na auto by byl problémem, ale u tohoto druhu to, soudě podle Alexova klidu, příliš nehrozí. A dalšího nosorožce vidíme u bažinky. Během deseti minut jsme tak viděli dva nosorožce černé a devět nosorožců bílých, úplná přehlídka. Přijíždíme už skoro za tmy a rozloučení s Nakuru obstará hyena žíhaná, která žije skrytě, a tak je prý vidět jen vzácně. Tentokráte ji vidíme už celou jak rychle prochází hustým podrostem.
Žádné komentáře:
Okomentovat