Po krátkém průzkumu jezera Naivashy už definitivně míříme do Masai Mary. Cesta po kvalitní silnici docela utíká a my registrujeme další změnu krajiny. Postupně se dostáváme do zemědělské oblasti s lány obilí. Zajímavé je, že přímo v polích nechávají četné stromy a houštiny, což jim značně ztěžuje obdělávání, ale na druhou stranu se vyhnou nudným lánům. Dosušení obilí zajišťuje slunce, zrno se rozhodí na zemi na obrovské plachty a četní místní je občas prohází - i když většinou spíše polehávají.
Asi po dvou hodinách jízdy náhle Alex zabočí u nepatrné dřevěné cedule s nápisem Masai Mara, a už se ocitáme na prašné cestě. Cesta je pokryta jemným pískem, který za námi dělá obrovský bílý oblak. Když potkáme jiné auto, náhle se ponoříme do bílého mračna. Ještě horší to mají občasní cyklisti. I když je auto uzavřené, za chvíli vidíme, jak od spodu od všech možných otvorů stoupají obláčky písku. Jsou jako kouř a pomalu zaplňuje auto. Volíme tedy strategii průvanu a necháme písková oblaka profouknout skrze auto. Po několika kilometrech písek mizí, ale cesta je hustě kamenitá. A tak se kodrcáme a to nevíme, že je před námi ještě asi čtyřicet kilometrů. Alex chce stihnout vše na čas, a tak se místy "řítí" sedmdesátkou a opravdu se musíme držet oběma rukama. Z krajiny mizí stopy po polích a nahrazují je pastviny s trnitým porostem. Potkáváme první masajská stáda koz a nízkého dobytka, která si to valí po cestě proti nám. Musíme se mezi nimi pomalu protlačovat.
Postupně už i cesta mizí, nahrazují je už jen vyjeté koleje a po chvíli se zničehonic objevíme před nenápadným Nyumbu kempem. Uvítá nás masajský šéf, odvedou nás do našeho obydlí ve velkém, hezky vybaveném stanu, a pak už na nás čeká pozdní oběd. Ukazuje se, že jsme tu jediní návštěvníci. Vysoký Masaj v civilu nám ne úplně srozumitelnou angličtinou předříkává menu a za komorního ticha se posilníme. Jaká změna po rušném Nakuru.
Třetí hodina se nachýlila a před námi je první safari v této lokalitě. Představovat Masai Maru asi není nijak potřeba. Mara není parkem, ale rezervací - tudíž není ve správě země, ale regionu, v tomto případě Masajů. O tom, že je cílovým místem migračních stád ze Serengeti, ví asi každý. Po Tsavu je největším chráněným územím v Keni. Rezervace není oplocená, na okrajích i přímo v ní jsou masajské vesnice a místní zde chovají svá obrovská stáda dobytka (třeba 2000 kusů skotu na rodinu). Je to opravdu zvláštní pohled, kdy se kousek od stáda koz pasou impaly a zebry. Samozřejmě tu jsou i šelmy, přesto lze nezřídka vidět, jak jde osamocený neozbrojený Masaj savanou. Nebezpečí mu ale nehrozí, protože lvi se Masajů bojí, uhne prý i celá smečka. Masajové zase využívají pouze omezené plochy rezervace. Zdá se, že se za ty desítky let soužití lidí a zvířat podařilo najít tu správnou rovnováhu.
Nejdříve projíždíme sušší savanou s nízkým porostem a nevysokými trnitými akáciemi. A hned narážíme na první zvířata. Jsou tu impaly, gazely Grantovy i Thompsonovy. A samozřejmě pakoně žíhaní a zebry stepní. Potkáváme spíše menší skupinky. Alex říká, že to jsou zvířata, která se už vracejí ze Serengeti. Zdá se, že proti zvířatům z minulých rezervacích jsou poněkud opatrnější a jejich úniková vzdálenost je o pár metrů delší.
Novým druhem antilopy, na který narážíme, je buvolec modrý, tady konkrétně podruh topi. Jde o poměrně vysokou antilopu s tenkýma nohama se zvláštně zakroucenými nevelkými rohy. Tento druh je celý hnědý, pouze přední i zadní nohy mají z vnější strany sytou tmavě modrošedou barvu. Jejich chování v období říje je zajímavé. Samci si vytvářejí malá, jen několik metrů velká teritoria vedle sebe a snaží se nalákat samice. Silnější samci s "lepšími" teritorii jsou zpravidla uprostřed plochy a získávají větší harém, směrem ke kraji se pak harémy zmenšují a úplně na kraji jsou již jen samotní neúspěšní samci. Všichni samci spolu stále vkleče bojují a zcela zanedbávají pastvu. Po čase jsou již tak vyčerpaní, že sotva stojí na nohou. Bohužel, slabší samci na okrajích se tak stávají vítanou a snadnou kořistí lvů a hyen.
Pak už se dostáváme do pověstné savany s vysokou žloutnoucí trávou. Zvlněná plocha se rozprostírá kolem dokola, kam až oko dohlédne. Narušují ji jen solitérní vysoké akácie, které jsou oblíbeným místem pro dravé ptáky. Jednak na nich často staví hnízda nebo je používají jako vyhlídku. Potkáváme tady našeho prvního supa - supa královského (Torgos tracheliotus). Pak je tu dvojice hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius), která postává na nevysokém stromě. I když na to hadilov úplně nevypadá a značnou část dne chodí po savaně, je velmi dobrý letec a často se poddává vzdušným proudům a plachtí. Dalším úlovkem je statný hnědobíle zbarvený orel bojovný (Polemaetus bellicosus).
Nejsou tu jen dravci. Vysoký travní porost je ideální pro hrabavé a další pozemní ptáky. Jen ta výška trávy a především obrovská rozloha činí jejich hledání a sledování značně obtížným. Máme štěstí na trojici dropů bělobřichých (Eupodotis senegalensis), které jsme zatím jinde neviděli. V jedné z řídkých houštin určujeme cistovníka krátkoocasého (Cisticola ayresii) a mnoho dalších cistovníků vylétá z trávy, jak projíždíme kolem, ale v mžiku zase zmizí. A pak narážíme na velká hejna špačků laločnatých (Creatophora cenerea) doprovázející skupiny pakoňů.
Obloha je zatažená a začíná dokonce drobně pršet. Pomalu se chystáme zpátky, když zaregistrujeme skupinku stojících aut, což je neklamná známka zajímavého pozorování. Přijíždíme blíže a hned je zřejmý důvod seskupení. Je tu lví smečka - tři dospělé lvice, dvě odrostlá mláďata a jedno kotě. Lvi zvolna procházejí po cestě, tu se chvíli zastaví, sednou si a zase pokračují. Lvíčata dovádí, ale vůdčí samice se za tím nejmenším neustále ohlíží a pečlivě sleduje, co se děje. Smečka projde mezi auty a vypadá to, že je zcela ignoruje. Pak pomalu zamíří do vyšší trávy. Pojednou dvě lvice zbystří a nehnutě sledují obzor před sebou. Příčinou vzrušení jsou tři pštrosi dvouprstí (Struthio camellus). Lvi je pozorují, poněkud se přiblíží, ale nakonec je nechají odejít. Pokud má smečka mládě, musí lovit téměř každý den. Ale zdá se, že pštrosi nejsou jejich oblíbenou kořistí. Otáčíme zpátky a už potkáme jen jednu zmoklou hyenu skvrnitou.
Přijíždíme do tábora, kde už na nás čekají s večeří. Jsme tu stále sami, a jak vzápětí zjišťujeme, budeme jedinými hosty po celé čtyři noci. Máme opravdu individuální péči, pro nás dva tu je sedm Masajů. Přitom Alex spí jinde. Začínáme si tak pomalu zvykat na komorní atmosféru. Kemp je přímo v savaně bez jakékoliv bariéry, takže tu velmi dbají na bezpečnost. Za tmy je nutný doprovod hlídače, k tomu účelu je každý stan vybaven píšťalkou. Protože tu jsme jen my dva, tak ji nepotřebujeme. Když je čas večeře, přichází nás někdo z personálu upozornit a případně na večeři odvést. Po večeři na nás čeká zamlklý menší Masaj v tradičním obleku s palicí a oštěpem v ruce a odvádí nás ke stanu, byť je jen asi třicet metrů od velkého jídelního stanu. Po cestě se k nám přidá ještě jeden s baterkou a třetí již čeká před stanem připraveným na noc a s rozsvícenými světly, aby nám otevřel. Zalezeme dovnitř, Masaj zapne stan a slyšíme, jak oba další pomalu obchází kolem stanu. A budou tady hlídat celou noc. Děláme si legraci, že jsme právě nejhlídanější turisti v celé Keni. A takhle to bude každý večer.
Další den po delší jízdě narážíme na skutečně velké stádo. Je nahloučené skoro v kruhu a působí opravdu impozantním dojmem. Nejdříve ho zdálky vidíme jako velkou černou skvrnu a zblízka pak zjišťujeme, že ho tvoří především zebry, méně pakoňů a dalších antilop. Nedá nám to a zkoušíme je zhruba spočítat. Vychází nám přes třináct set zvířat.
V další pouti se dostáváme k řece, jejíž meandry zkrášlují jinak poněkud jednotvárnou krajinu. Klikatí se savanou, s mnoha ostrůvky písku či kamení. Její strmé břehy lemují vysoké stromy a místy křoviny. Na mnoha místech se nabízejí opravdu krásné pohledy Zahlédneme rybaříky a ibise a teprve po chvilce si uvědomujeme, že přímo před námi odpočívají krokodýli nilští. Jsou tři, jeden z nich už má slušné rozměry.
Sotva pár desítek metrů od nich potkáváme další zvířata. Stádečko impal a zeber pomalu přechází řeku v jejím mělkém kamenitém místě. Hned vedle je tlupa paviánů a několik kočkodanů. Jistě si jsou vědomi nebezpečných krokodýlů, a proto se chovají velmi opatrně. Vyplatí se jim všem spojit síly, aby měli větší šanci zjistit možné nebezpečí.
Škrábeme se po prudkém břehu a spousta ptáků nás nutí co pár metrů zastavovat i v tomto těžkém terénu. Je to přesně to místo, kam jakoby se všichni ptáci z okolí slétli. Na stromech posedávají supi afričtí (Gyps africanus), poskakují sparáci bělobřiší (Corythaixoides leucogaster) a přímo u auta se křovinami proplétá kukačka bělobrvá (Centropus superciliosus). U břehu se procházejí ibisové posvátní (Threskiornis aetiopicus) i hagedaši (Bostrychia hagedash) a loví tu kladivouši (Scopus umbretta). V křovinách poletují snovači Holubovi (Ploceus xanthops) a různé druhy cistovníků, jsou tu vlhy malé (Merops pusillus), v travinách pobíhají skřivani proměnliví (Mirafra africana). A přímo na cestě se popelí čtveřice frankolínů červenokrkých.
Na jiném místě je řeka už velmi mělká a ve svém slepém bočním ramenu vytváří nevelkou lagunu (spíše bahnisko) obklopenou stromy. Už zdálky je cítit silný zápach. Laguna se stala místem pro dvacítku hrochů. Ostatně jim nic jiného nezbývá. Slunce by jim vážně popálilo kůži, a tak se musí schovávat do vody. Ale kde ji tady vzít - tak berou za vděk i tímto bahnem. Jsou zanořeni v bahně až po nozdry, takže jsou velmi nenápadní. Jen hlasité vydechování a frkání je prozrazuje. Svahy kolem laguny jsou poměrně strmé a v nich jsou vytvořeny prostorné hroší silnice. Je s podivem, jak, tak na první pohled neohrabané zvíře, dokáže zdolat prudký břeh. Hned kousek od nich v kleče ryje v zemi prase bradavičnaté.
Ze šelem zahlédneme opět hyeny a opravdu jen na mžik párek malých psů ušatých. Též se dočkáme blízkého pozorování geparda. Jde po cestě, pak si na ní lehá a dokonce se převaluje na záda, aniž by si kohokoliv všímal. Pak přeci jen vyrazí do savany. Sledujeme ho dlouho, je vidět jen hlava a tu a tam hřbet. Nakonec si najde malou vyvýšeninu a odtud v posedu propátrává okolí. Ne ve velké vzdálenosti spatří malou skupinu antilop a vzápětí se vydá tím směrem. Je ale zřejmé, že antilopy ho spatřily. Všechny zvedly hlavy a natočily se směrem k lovci. Nejodvážnější buvolci dokonce popošli několik metrů blíže k šelmě. Okatěji už vyjádřit její prozrazení nemohli. Z toho lov nebude a gepard se otáčí a míří jinam. K večeru ho zahlédneme ještě jednou, resp. nejdříve poplašené gazely a poté i důvod jejich nervozity.
Třetí den vyjíždíme na celodenní výlet přes celou rezervaci k řece Maře na Keňsko-tanzanských hranicích. Hned nedaleko kempu si všímáme četnějších antilop. Vypadá to, že se sem přesunulo včerejší velké stádo nebo přišla další serengetská zvířata. Je tu hojně gazel, buvolců i zeber, nově potkáváme skupinku mohutných antilop losích. Též se objeví velká skupina žiraf, tentokráte jde o poddruh žirafa masajská. Ta je nejhojnějším poddruhem, se skvrnami ve vzoru vinného listu. Pasou se na nižších keřích, ke kterým se musí naklánět, tedy roztahovat přední nohy podobně jako při pití. Je jich tu asi sedmnáct.
Žirafy se živí listy a větvičkami akácií, když se obratným jazykem dokážou vyhnout ostrým trnům. Ale jeden druh akácii si ještě navíc připravil další obranu. Keřovitá akácie na svých větvičkách mezi trny vytváří nevelké kulovité hálky. Ty jsou vítaným místem pro malá hnízda jednoho druhu mravence. Mravenci udělají do hálky několik otvorů, a ty pak ve větru způsobují zvuk podobný pískání. Proto se rostlina nazývá pískající akácie (Whistling Acacia). Za možnost bydlení se pak mravenci odvděčí tím, že akácii před žirafou ochraňují. Pokud se zakousne do větvičky s mravenčí kolonií, ti vystartují a nalezou žirafě do nozder a očí. Což ani tak velký tvor nemá rád.
Kromě antilop, žiraf a buvolů narážíme i na zajímavé ptáky. Nejdříve je to (Bucorvus leadbeateri). Velký, metr dlouhý černý pták s holou zářivě červenou tváří a hrdlem. Párek se procházel savanou a vyhledával sarančata či ještěrky. Zajímavostí je fakt, že na rozdíl od ostatních zoborožců, sameček samičku v hnízdní dutině nezazdívá. Alex nás poučil, že místní lidé věří, že nosí smůlu a proto lidé i spálí celý dům jenom proto, že si na něj tento pták sedl.
S cílem najít nějaké další druhy ptáků Alex speciálně vyhledává drobná napajedla, ale ta jsou již velmi vyschlá. Přesto i tato voda je vítaná pro stádečko buvolů. Ptáků tu moc není. Ale jeden hezký úlovek se přeci jen podařil a "kompletujeme" zde sbírku čejek na osm druhů. Téměř nehnutě tu postává čejka hnědá (Vanellus senegallus). Nevýraznou barvu doplňují dva malé červené a dva větší žluté laloky visící jí od kořene zobáku.
A pak se konečně dočkáme a na vlastní oči se díváme na část největšího zvířecího přesunu na světě - patřičně nazvaného jako Velká migrace. Potkáváme velké migrační stádo. Zvířata jdou zvolna savanou v několika řadách, jedno za druhým. Jsou to především zebry a pakoně, ale i další antilopy. Přidalo se k nim i několik žiraf. Přecházejí nám před autem a řady se táhnou do dáli. Úžasný pohled. Fotíme a filmujeme, a pak se přistihneme, že se dlouhé minuty už jen "kocháme". Jsou to nádherné okamžiky, že se nám ani nechce jet pryč. Pomalu pak jedeme dál a toto stádo stále defiluje kolem nás po více než dva kilometry. Jsou tu tisíce zvířat. Po pár minutách v dáli vidíme další velké stádo, v tomto případě to jsou výhradně pakoně.
Po pár hodinách jízdy se dostáváme na dohled legendární řeky Mary. Přijíždíme k jejímu korytu a je tu i možnost vystoupit z auta. Na první pohled vůbec nevypadá tak mocná, jak je často vidět v dokumentech. Ani vody v ní není mnoho. Krokodýli tu nevidíme, pouze stádečko hrochů. Podél vody zahlédneme několik kulíků třípásých (Charadrius tricollaris), ibise posvátné (Threskiornis aethiopicus), pisíka obecného (Actitis hypoleucos) a volavky africké (Ardea melanocephala). A též skupinu paviánů. Pomalu jdou podél vody a pečlivě a obezřetně prohlížejí místo, kde se mají napít. Poblíž nikdy nevidíme žádné stádo, takže zážitek sledovat překonávání řeky si musíme nechat napříště. Oba břehy jsou místy prudké, ale je tam celá řada slezů či proláklin, kudy mohou zvířata procházet.
Komplikace je v tom, že proti mírnějšímu břehu na jedné straně je zpravidla prudší břeh na straně druhé. Přesto se to nezdá těžké. Ovšem realita je jiná. Stádo se při přiblížení k řece dostává do stresu, zadní zvířata tlačí na přední. A ti, místo aby se snažili využít výmolů a vyšlapaných cest, rovnou skáčou seshora ze břehu. K tomu je potřeba přidat prudší proud a obrovské krokodýly, kteří měsíce čekají na tuto příležitost. Alex říká, že na vrcholu migrace plavou řekou tisícovky mrtvých těl a někdy se kolem nedá projíždět bez roušky. A nad tím vším krouží stovky supů všech druhů.
Přichází čas na piknik. Hledáme vhodné místo a Alex ukazuje na velkou akácii, pod kterou se pasou gazely. Tam kde jsou gazely, není levhart, takže máme vybráno. Je to zvláštní pocit být mimo auto v nefalšované divočině. Idylku nám však kazí další dvě auta plná Číňanů, která k nám přijíždí se stejným záměrem. Cestou zpět stále míjíme stáda zvířat, hlavně zebry a pakoně. Jsou tu dospělí i odrostlá mláďata různého věku.
Ale savana nekypí jen životem. Tam kde je život, tam je i smrt. Nerozlučná dvojice. Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít. Nikde jinde než v Maře to nebylo tak zřejmé. Všude, kde jsme jezdili, bylo na zemi spoustu vybělených nebo čerstvějších kostí, jako němých svědků bolestných chvil. Se smrtí jsme se setkali i my. Nejdříve jsme zahlédli větší počet kroužících supů, což nemůže věštit nic jiného, než mrtvé zvíře. A opravdu kousek od cesty zřejmě uhynul pakůň. Kolem už byla "pohřební suita" - marabu a přes dvacet supů převážně krahujových (Gyps rueppellii), ale i afrických (Gyps africanus). Mrtvola byla čerstvá, ptáci otevřeli jen krk a otvor v hýždích. Přímo masem se živilo jen pár nestatnějších supů. Pták vždy strčil hlavu hluboko do nitra a sotva ji vytáhl, hned ho druhý napadl ranou zobákem do hlavy či krku nebo zaútočil pařáty. A ten zase hned oplácel. Takto se neustále napadali, bojovali drápy proti sobě, šarvátka stíhala šarvátku. Ostatní, zřejmě ne tak silní nebo už najedení supi, seděli opodál. Přitom zaujímali zvláštní polohu - hlavu svěsili na nataženém krku dolu těsně podél těla, takže jim místo hlavy byly vidět holé ramenní letky.
Neuběhne mnoho času a máme další příležitost pohlédnout do zákonů savany. Velmi blízko cesty ulovila smečka lvů pakoně. Muselo to být pouze před krátkou chvílí, mrtvola pakoně je otevřena pouze na dvou místech. Hoduje na ní velká lvice a pět lvíčat. Zbylí členové smečky zřejmě nehladoví nebo mláďata dostala přednost. Jedna z lvic se převaluje opodál a další trojice leží skrytá v příjemném stínu nízkých keřů. Lvíčata mají čumáčky zbrocená krví, ale porcování jim příliš nejde. Tu a tam musí pomoci matka, která utrhne kus masa či pootočí úlovkem. Jsme opravdu blízko, zřetelně slyšíme praskání kostí. Některá lvíčata se spokojí s tím, že zdechlinu pouze olizují. Je ale vidět, že lvi nejsou příliš hladoví a ani se nemusí bát, že by je o úlovek někdo připravil. Tak co chvíli nechají krmení a lehnou si vedle, pak se zase vrátí. K mrtvole se pomalu slétají i první supi. Pomalu se spouštějí k zemi a trpělivě vyčkávají v uctivé vzdálenosti. Opouštíme místo lovu a sotva pár set metrů odtud slyšíme cinkání zvonců a pasáček vede stádo koz.
Na posledním úseku cesty v pozdním odpoledni zahlédne Alex znovu geparda. Leží ve skrytu křovin na mírné vyvýšenině. Chvíli ho pozorujeme, a když už se chystáme vyrazit, všímáme si pětice gazel, která se objevuje asi dvě stě metrů od místa odpočinku. A co víc, cválají jedna za druhou a míří přímo ke gepardovi, o kterém nemají evidentně ani tušení. Vypadá to na velkou šanci vidět šelmu v akci. Ovšem ani gepard je včas nezaregistroval. Když už ho míjely pár desítek metrů od úkrytu, prudce vstal a poskočil směrem k nim, ale tím jeho aktivita skončila. Jen se bez hnutí díval jak gazelky urychleně mizí. Vypadá to, že byl snadnou kořistí opravdu zaskočen.
Večery vzhledem k naší "ochraně" před divou zvěří v kempu trávíme ve stanu tříděním fotek a určováním druhů, takže mnoho večerního pozorování nezažijeme. Občas zahlédneme netopýry a také lelky. Tady není prostor nijak nasvícen, takže vidět je jen ptačí silueta, což pro určení nestačí - na rozdíl od českých krajin se tu vyskytují lelci v mnoha druzích. Každý večer si pravidelně jeden sedá za stan a přidává se do zvukového chóru cikád a dalšího hmyzu. Čtyřikrát "zaškytá", pak asi minutu vrčí a na závěr vydá sérii čtyř zeslabujících zvuků jako když dochází baterky v rádiu. A právě tento zvuk nám pomohl určení - dle příručky se takto ozývá pouze lelek východoafrický (Caprimulgus fraenatus). Kromě lelka každou noc několikrát slyšíme i typické kvílivo-smějící se hlasy hyen skvrnitých. Několikrát jsou opravdu blízko - ještě že máme strážce :-)
Dny v Maře utíkají strašně rychle. Než se nadějeme, je tu poslední safari. Míříme do jiné oblasti, která postupně ze savany přichází v kopcovitou krajinu s porostem řídkých stromů. Hned kousek za kempem vidíme dvě hlavičky psů ušatých. Jsou ale plaší, po pár vteřinách mizí. Pak máme chvíli štěstí na hyeny - nejdříve jedna nedospělá leží u cesty, a pak na dalších dvou místech zahlédneme vždy odpočívající dvojice. Zahlédneme také dvojici lvic a vypadá, že jsou na lovu. Přejdou kolem auta a hned zamíří do vysoké trávy. V jejich směru jsou vidět buvoli i pakoně, ale v dost velké vzdálenosti. Dlouho je sledujeme, ale zdá se, že si zamířili k osamocené žirafě. Jestli ona byla jejich cílem, nebo to byla jenom náhoda jsme už nezjistili.
Cestou míjíme stádečka zeber, pakoňů i dalších antilop. Zebry zde ale jednoznačně převažují. Lemují cestu, často stojí přímo na ní a jen pomalu uhýbají před autem.
U jednoho ze stádeček pakoňů si dva samci poměřují své síly. Klečí na předních nohou s hlavou u země a přetlačují se rohy. Ale nevypadá to moc vážně, spíš jako hra. Po chvilce od sebe odskočí a odcházejí spolu.
Dnešní den jsme vyjeli dřív, a tak si můžeme dopřát místo snídaně jeden piknik v divočině. Nacházíme osamělý strom a Alex ho objede několikrát dokola, zda je bezpečno. Je to jedna z mála chvil, kdy nemusíme být v autě a můžeme se procházet. Přímo z našeho místa vidíme stádečka zeber, slony a skupinky statných antilop losích.
Poprvé v Maře vidíme i slony. Prochází mezi vyššími stromy, ale od nás velmi daleko. Další antilopou, kterou potkáváme, je buvolec stepní. Je podobná buvolci modrému, liší se ale béžovou barvou, větším vzrůstem a tvarem rohů. Tento druh jsem sice už viděli, ale zde se jedná o podruh buvolec Cokův. Tvoří jen malé skupiny a spojuje se do stád s ostatními druhy.
Cestou kolem keřů sledujeme celou řadu drobných ptáků - cistovníků, skřivanů, lindušek, bělořitů a docela se zapotíme při jejich určování. Někteří jsou skoro jeden jako druhý. O něco snazší je to s ťuhýky.
Pak nás opět zaujme nápadné hejna supů létající v okolí. Míříme k nim a cestou potkáváme další supy na stromech, jak postupně vzlétají. Proplétáme se úzkou kamenitou cestou, která už dávno vyžaduje pohon na čtyři kola. Přesto se Alex pouští i přes skalnatý výmol a za mnoha nárazů na spodek auta ho kupodivu překonáváme. Nakonec najdeme i místo zájmu supů - už velmi ohlodaná kostra buvola. Opakuje se tu scéna jakou jsme už viděli - spousty supů a ti nejsilnější se perou o zbytky masa. Těžko odhadovat, ale jen v této lokalitě bylo několik desítek supů afrických (Gyps africanus) a krahujových (gyps rueppellii).
Oběd už trávíme v kempu. A pak už jen poslední podvečerní safari. Vychutnáváme si pohledy na krásnou krajinu, naposledy zastavujeme u stádeček a máme štěstí, že během posledních chvil vidíme snad všechny druhy - obě gazely, impaly, zebry, pakoně, vodušky velké, buvolce topi, žirafy i antilopy losí. Užíváme si posledních okamžiků, ale zároveň cítíme, jak se nám nechce zpět. Bylo to spoustu dnů, přesto by tu bylo možné být ještě dlouho. Pak se už obracíme zpět a sledujeme náš poslední západ slunce nad savanou. Poslední rozloučení obstará tlupička mangust žíhaných. Asi třicet zvířat včetně úplně malinkatých mláďátek peláší podél cesty. Jejich běh je legrační, letí pár metrů, pak jako na povel zastaví, zapanáčkují na zadních, aby se rozhlédli na jednu dvě vteřiny a zase peláší dál.
Přijíždíme už za tmy a "naši" Masajové už čekají. Vedou nás rychle do stanu a zvou na večeři. Tušíme, že něco chystají. Sedáme si ke svému stolu a vzápětí už slyšíme masajský zpěv (nebo spíš jejich tradiční rytmické hrdelní zvuky) a šest Masajů v tradičním oblečení a s patřičně vytahanými ušními lalůčky tanečním krokem míří k našemu stolu. Pozpěvují, pokyvují hlavami i celým tělem a obtancovávají kolem nás. Je mezi nimi náš hlídač a ostatní jsou zřejmě muži z blízké vesnice. Pak už se seřadí do řady a na řadu přicházejí skoky. K tanečníkům se přidává i náš číšník a také předvádí svůj výskok. Kdo vyskočí opravdu vysoko, vyslouží si potlesk. Je to velmi milé. Tanec Masajů jsme už zažili při minulé návštěvě Keni, ale to bylo velkopředstavení pro turisty. Tady to mělo jiný rozměr, tady zatancovali jenom nám.
A to je tečka, rozdáváme dárečky vedoucímu i personálu a naposledy si poslechneme noční koncert lelka a hyen. Brzy ráno míříme do Nairobi a ubytováváme se ve výborném hotelu. Na jídlo jsme se rozhodli vyrazit do místních ulic. Oblékli jsme světlé oblečení a hurá ven. Po pár metrech se dostáváme na místní rušné ulice a přepadá nás podivný pocit jakési nepatřičnosti. Široko daleko jsme tu jediní běloši a máme pocit, že úplně svítíme. Však jsme taky cílem dotazů snad všech taxikářů a prodavačů, které míjíme. Povečeřeli jsme s místními v jakémsi bufetu a po dvou hodinách a nějakých nákupech se vracíme do hotelu. Ráno naposledy nasedáme s Alexem do auta a míříme na letiště. Sbohem Afriko...
Žádné komentáře:
Okomentovat