Rezervace Samburu leží ve vyprahlé krajině na severu v blízkosti hory Mt. Kenya. Je to nevelké neoplocené území vymezené řídce porostlými kopci kolem něj. Samburské vesnice zasahují až na kraj parku, a tak se životy lidí i zvířat v podstatě bezproblémově prolínají. Krajinu tvoří kosodřevinná poušť a rozlehlé vyprahlé pláně savany - míjíme písčitokamenité plochy s nízkými suchými keři, plochy se suchou trávou, místa s akáciemi. Celkově působí opravdu hodně suše, ale líně se klikatící řeka s meandry se zelenějším porostem kolem ní jí dává zvláštní ráz. Rezervace je též známa příběhem lvice, která se po ztrátě svých mláďat ujala opuštěného mláděte přímorožce oryxe, a starala se o něj. Příběh však skončil smutně - zatímco lvice lovila, mladého oryxe zabil jiný lev. Lze tu očekávat řadu zvířat, významné jsou pak druhy se severním rozšířením, které jižněji již spatřit nelze.
Rychle jsme se ubytovali ve velmi kvalitní lodži s výhledem na řeku a vyzkoušeli místní restauraci. Bylo to příjemné otevřené místo s výhledem na napajedlo nenásilně zakomponované do okolní přírody, přeochotná obsluha, dobré jídlo, nemnoho hostů a samozřejmě hned první ptáci. Na hranu zábradlí asi necelý metr od stolu si sedl toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus) a snažil se získat něco z jídla. Házíme mu kousky housky a toko se je pokouší na dlaždicích posbírat. Vypadá velmi komicky, podlaha mu klouže a nohy se mu rozjíždějí do všech stran. Po jídle ignorujeme odpočinek u bazénu a hned zkoumáme okolí kempu, které tvoří písčitá půda s trnitými keři a nevysokými stromy. Jsou tu nebojácné leskoptve nádherné (Lamprotornis superbus) a velmi ukřičení přádelníci mahalští (Plocepasser mahali). Svá hnízda mají navěšena na nízkých stromech a neustále se hašteří. Kolem sbírá potravu početnější hejnko snovačů a další dvojice ptáčků s bíle zbarvenými hlavami - snovači bělohlaví (Dinemellia dinemelli). Na jiném místě sledujeme bulbuly zahradní (Pycnonotus barbatus), dva velké sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), kteří díky svému hlasu dostali anglické jméno "go-away-bird", a snažíme se určit druhy vlaštovek a rorýsů.
Náš průzkum přeruší odjezd na první odpolední safari. Režim safari (game drive) má jasná pravidla. Ranní safari od půl osmé cca do jedné či půl druhé, oběd, odpolední safari od čtyř do setmění. To přichází brzy, stmívá se již po šesté hodině a v sedm už je prakticky tma. A takto to půjde den po dni. Na Samburu máme jeden a půl dne. Netrvá dlouho, a už potkáváme první místní obyvatele. Jsou tu malé skupinky různých antilop, nejpočetnější jsou asi gazely Grantovy (Gazella granti) s přímorožci. Dalším, zde na rozdíl od jiných parků ne tak běžným druhem, je impala. Impaly jsou středně velké, hnědě zbarvené antilopy a samci vynikají nádhernými lyrovitými rohy. Žijí ve stádech, vedených dominantními samci, kteří si bedlivě střeží svůj harém. Impaly se pasou na rozhraní savany a lesů a velmi často trpí klíšťaty, které je velmi oslabují a jsou často příčinou jejich úmrtí. Impaly však našly určité řešení - mají pohyblivé špičáky a pomocí dalších zubů si parazity vykusují, na nedostupných místech i samy navzájem.
Velmi záhy potkáváme rodinu slonů afrických. Jdou těsně kolem auta, takže slyšíme jak drtí větvičky na svých stoličkách. Při naší minulé návštěvě Tsava si od nich řidič udržoval větší odstup, tady se jich můžeme skoro dotknou. Jedna se slonic má obojek, pomocí kterého jsou sledovány jejich migrační trasy. Biolog Iain Douglas-Hamilton sleduje zdejší slony již čtyřicet let, a tak je jejich život detailně zmapován. Údajně by tu mělo být na čtyřicet sloních skupin. Slonů je tu opravdu hodně, potkáváme je několikrát, často i v početných skupinách.
Typickými pro tuto oblast jsou některé druhy savců. Prvně narážíme na zebry Grévyho - největší druh zebry s hustým pruhováním i na nohou, bílým břichem a vysokou hřívou. Potkávali jsme spíše jedince či velmi malé skupinky. Druhým typickým druhem pro tuto oblast je velký, hezky zbarvený přímorožec oryx bejsa s dlouhými tenkými a jen mírně zahnutými rohy. Tvoří různě velká stáda od několika antilop až po asi 40členné skupiny. Dále tu potkáváme velice často jednu z nejmenších antilopek (velikost zajíce), a tou je dikdik Kirkův. Své jméno získal podle varovného hlasu znějícího jako "dik-dik". Pohybuje se skrytě v houštinkách v párech a je až nečekaně rychlý. Náš průvodce nám tvrdil, že pokud jeden z páru zahyne, většinou velmi brzo zemře i druhý - asi něco podobného jako u labutí. V rezervaci svou četná místa s vyššími keři i vysokými akáciemi. Proto není divu, že potkáme i dva specializované býložravce - žirafy i antilopy žirafí. Ze žiraf tu žije severní podruh žirafa síťovaná. Pozorování tohoto majestátního zvířete z bezprostřední blízkosti je nádherným zážitkem. Antilopy žirafí potkáváme v malých rodinných skupinkách, převádějí nám svůj typický postoj na zadních nohou při spásání listů z keřů i zatím nevinný souboj dvou mládenců. Posledním druhem antilop, které jsme tady viděli, byla voduška velká, podruh jelení, což se pozná podle toho, jestli má na zadku bílé kolečko (jelení), nebo jen kroužek (znamenaná), zdržující se u řeky a na bahništích. Jde o velmi kompaktní antilopu velikosti jelena, samci mají výrazné rohy.
Jedno z velmi hezkých míst, které se nám vrylo do paměti, byla jakási bažinatá laguna s rákosinami a velkými stromy v okolí. Kromě řady ptáků jako volavka vlasatá (Ardeola ralloides), prostřední (Mesophoyx intermedia), červená (Ardea purpurea),... se tu koncentrovalo množství zvířat. Resp. tu byly dvě velké skupiny - početné stádo impal dvou majoritních samců a asi padesátičlenná tlupa paviánů anubi. Bylo zajímavé vidět tyto dvě skupiny spolu promíchané, protože dospělým paviáním samcům by jistě nečinilo problém si na mladé impale pochutnat. Přesto takto spolu koexistují a bývá to skoro pravidlem. Možné riziko tu bylo potlačeno prospěchem vzájemné spolupráce - tady platí, že více očí vidí snadněji společného nepřítele, jímž je levhart. Po chvíli postupně přichází větší stádo slonů, koupou se, pak po jednom vylézají aby opodál na sebe naházeli kila prachu a písku. To vše podbarvené zapadající sluncem...takové chvíle se vryjí do paměti. Významným krajinný prvkem je řeka klikatící se středem parku. Je místem, kde na březích sledujeme ledňáčka šedohlavého (Halcyon leuocephala), ťuhýka korunkatého (Eurocephalus ruepelli), jsou tu ibisové posvátní (Threskiornis aethiopicus) i hagedašové (Bostrychia hagedash), nacházíme kulíka třípásého (Charadrius tricollaris). A samozřejmě nechybí krokodýli, byť ti námi vidění nedosahovali velké délky. Na šelmy jsme ale nikde nenarazili. Tedy pokud nezapočítáme asi na vteřinu viděný zadek hyeny žíhané. Jsou tu, ale zdejší členitá a zarostlá krajina jim umožňuje dokonalý úkryt. Přitom skupinka sedmi lvů přišla večer k napajedlu ke kempu, ale tu jsme neviděli. Zaznamenali jsme ale příchod hrocha, který si za tmy pár hodinek užíval příjemné koupele. Kde se tu z té suché krajiny vzal?
Na ploché pláni pak narazíme na větší rodinku pštrosů. Jedná se o druh pštrosa somálského (Struthio molybdophanes), který se od pštrosa afrického liší výrazným modrým zbarvením krku a nohou u samců. Spolu s nimi se pohybuje osamocený velký drop kori (Ardeotis kori). A aby se nám všichni velcí ptáci ukázali najednou, spatříme vzápětí párek slídících hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius). Majestátní a krásný pták s chocholkou per vlajících ve větru.
Celkově suchý porost a písčitá půda rezervace velmi svědčí kurovitým ptákům. Perlička kropenatá (Numida meleagris) i vzhledově zajímavější perlička supí (Acryllium vulturinum) tu tvoří četná hejna s mladými kuřaty a jsou po vrabcích a snovačích nejhojnějšími ptačími druhy. Spolu s nimi tu jsou další kurovití ptáci - frankolín žlutokrký (Francolinus leucoscepus), chocholatý (Francolinus sephaena), a také dva druhy stepokurů - stepokur východoafrický (Pterocles decoratus) a hnědobřichý (Pterocles exustus). Kromě velkého dropa kori tu nalézáme i několik jeho příbuzných menší velikosti jako je drop bělobřichý (Eupodotis senegalensis) a somáský (Eupodotis gindiana), kterého jsme viděli vylétnout téměř kolmo do výšky, zakřičet, a rychle spadnout dolů, aby se mohl ukrýt ve křoví. Až na výjimky nejsou tito kurovití plaší, a proto je lze dobře pozorovat poměrně z velké blízkosti. Ale dalších ptáků je tu celá řada - čejka trnitá (Vanellus spinosus), čejka korunkatá (Vanellus coronatus) (obě hledají potravu v savaně mimo vodu), různí snovači a několik zoborožců, vlhy malé (Merops pusillus), téměř identické, jen o něco větší vlhy skořicovoprsé (Merops oreobates), mandelík fialovoprsý (Coracias caudatus), datel núbijský (Campethera nubica), ledňáček šedohlavý (Halcyon leucocephala), orlík kejklíř (Teratophius ecaudatus), a mnoho dalších. Podle našich záznamů jen v této rezervaci pozorujeme na 58 druhů.
Safari funguje tak, že řidič pomalu projíždí po cestách a všichni se snaží zahlédnout nějaké to zvíře. Pak je třeba zaujmout autem tu správnou pozici pro pěkný výhled a pro fotografování. Ne vždy však zvířata čekají, takže je nutné tu krátce popojet, tu zacouvat. Vše v autě, nelze ho opustit. Naše zastávky byly velmi časté, protože pro nás zajímavým objektem byl každý opeřenec, kterého jsme zahlédli - od velkých čápů až po droboučké cistovníky, kteří vypadají většinou téměř identicky a je peklo je určovat. Často jsme stáli na místě i delší dobu a snažili se vypátrat pěvce skrytého v houštinách. Na začátku jsme si úplně nebyli jistí, jak se tento způsob safari bude řidiči zamlouvat. Alex, tak se náš průvodce jmenoval, však přiznal, že ho ornitologie na škole hodně bavila, ale že pak neměl možnost se jí věnovat. To byla pro nás dobrá zpráva. Záhy se ukázalo, že poměrně hodně ptáků zná a že ho určování druhů spolu s námi evidentně baví. Po cestě nás varoval, že jsme právě vjeli do areálu častého výskytu kání černohřbetých (Buteo augur) a orlů chocholatých (Lophaetus occipitalis), a neuběhlo snad ani deset minut, než nám oba druhy ukázal. Sám ptáčky vyhledával a hned nám je pomáhal určovat. Měl dokonce stejnou knihu, takže nám to šlo rychleji. Kromě této znalosti navíc vynikal skvělým zrakem a nejen, že téměř vždy první viděl velká zvířata, ale i ptáky nacházel na neuvěřitelnou vzdálenost. Nechápali jsme jak je to možné - my často měli problém najít nějakou tu tečku v dalekohledu, ale Alex si ptáka jen tak náhodou za jízdy všiml. V každém případě byl Alex ta správná trefa a s naším birdwatchingem nám hodně pomohl.
Žádné komentáře:
Okomentovat